V dávných časech, v zemi zahalené mlhami a tajemstvím, stála uprostřed hlubokého lesa vesnice jménem Liliová. Lidé tam žili skromně, živili se pěstováním zeleniny a sbíráním bylin, a každý večer si u ohně vyprávěli staré příběhy. Největší z nich vyprávěl o ztracené Královně světla, jež kdysi chránila jejich kraj před temnotou.

Podle pověsti Královna dobroty zmizela před mnoha lety, když se pokusila uzavřít Bránu Stínů, která se náhle otevřela na starém hřbitově za vesnicí. Bránu se jí podařilo zpečetit, ale sama v tom černém světě uvízla. Od té doby byl hřbitov místem, kterému se všichni vyhýbali.

Jenže, jak už to tak bývá, vesnici začalo cosi zlověstného ohrožovat. Každou noc se z lesů ozývaly podivné hlasy, stíny se míhaly mezi stromy a plodiny na polích začaly vadnout. Lidé se báli, že Brána Stínů se opět začíná otevírat.

Mezi vesničany žila i holčička jménem Elenka. Byla zvídavá, odvážná a se srdcem plným soucitu. Když viděla, jak se její blízcí trápí, rozhodla se jednat. Vzala si svou nejdražší věc – amulet po babičce – a vyrazila hledat pomoc.

Stařec Hugo, nejstarší vesničan, jí prozradil, že Královnu světla lze zachránit pomocí dávného zaklínadla, které je ukryto v Křišťálové kryptě na hřbitově. Ale varoval ji: cesta bude plná nástrah a pouze ten, kdo má čisté srdce, dosáhne cíle.

Elenka tedy vykročila. V noci, když měsíc visel na obloze jako stříbrné oko, se přiblížila k hřbitovu. Staré kamenné náhrobky stály jako šedivé stráže mlčenlivého světa a vítr si pohrával s uschlými květinami. Nebála se. Pevně sevřela amulet v dlani.

Jakmile vkročila mezi náhrobky, mlha zhoustla a najednou se před ní zhmotnili tři průvodci – duchové dávných strážců. Každý měl podobu zvířete: moudré sovy, věrného vlka a hbitého jelena.

„Projít Hřbitovem Stínů můžeš jen tehdy, projdeš-li třemi zkouškami,“ pronesla sova.

„A přijmeš-li naši pomoc,“ dodal vlk.

„A budeš-li věřit ve vlastní sílu,“ sklonil hlavu jelen.

Elenka přikývla. Byla připravena.

První zkouškou byla Cestička Zmatení. Šla po uzoučké stezce, která se klikatila mezi náhrobky a neustále měnila směr. Stíny tančily, šepotaly jí do ucha slova plná strachu a zoufalství. Elenka ale naslouchala spíše sovímu houkání; vedlo ji bezpečně vpřed, až stezku přelstila.

Druhá zkouška byla Studna Zapomnění. Přišla k hluboké jámě, z níž vystupovala tíživá mlha. Hlas z hlubin jí lákal, aby zapomněla, proč přišla, aby odpočívala a nikdy více necítila bolest ani starost. Jenomže Elenka si připomněla milující tváře rodičů i sousedů, vzpomněla si na jejich smích a lásku, a sevřela amulet. V tu chvíli se před ní zjevil vlk, skočil přes jámu a ukázal jí skrytý most, po kterém bezpečně přešla.

Třetí a poslední zkouškou byl Les Ticha. Bylo to místo, kde zvuky mizely, nic nebylo slyšet a vzduch byl těžký. Elenka kráčela mezi pokroucenými stromy, které na ni sahaly svými větvemi jako prsty. Když už si myslela, že ustrne navěky, objevil se jelen. Klepnul kopytem na zem, až pod jeho dotekem vyrašil stříbrný květ. Elenka ho následovala a každý květ, na který šlápla, jí vrátil kousek síly. Tak přešla lesem a ocitla se před bránou krypty.

Křišťálová krypta byla nádherná i děsivá. Stěny zářily bledým modrým světlem a uprostřed na podstavci ležela stará kniha vázaná v bílém plátně. Byla pokryta runami a jemným prachem.

Když Elenka otevřela knihu, našla v ní zaklínadlo psané jazykem, kterému nerozuměla. Ale amulet na jejím krku začal zářit a v duchu jí slova sama zněla:

„Světlé srdce, pravá chrabrost, nechť pouta temná zlomí. V zemi stínů, v kraji hrůz, září světlo domů!“

Elenka tedy odhodlaně vyslovila zaklínadlo nahlas. Náhle se z podstavce zvedla vlna třpytivého světla, celá krypta se začala otřásat a strážci se kolem ní postavili ochranným kruhem. Mlha se zvedla a z ní vystoupila krásná žena s korunou spletenou ze zlatých květů – byla to Královna světla.

„Děkuji ti, statečná Elenko,“ zněl její hlas jako ozvěna jara. „Vytrhla jsi mě ze spárů stínů a obnovila naději tohoto kraje.“

Pak Královna vzala Elenčinu ruku a společně vyšly z hřbitova. Kde se jejich kroky dotkly země, mrtvé květiny znovu rozkvetly a chlad místa vystřídalo teplé světlo.

Když dorazily do vesnice, lidé nemohli uvěřit vlastním očím. Všude, kde Královna prošla, se půda zazelenala, plody na polích se znovu zarudly a nebe se vyčistilo od šedých mraků.

Královna svolala velkou slavnost, na které prohlásila Elenku strážkyní světla, ochránkyní vesnice. Na památku jejich odvahy byl strom uprostřed Liliové osázen stříbrnými listy, které za měsíčních nocí jemně zářily.

A Brána Stínů byla nadobro zapečetěna, ukrytá pod pečetí pravého přátelství, odvahy a věrnosti – hodnot, které může mít každý v sobě, kdo se odváží následovat hlas svého srdce.