Za sedmero kopci, hluboko v zeleném údolí, stávalo království, v němž vládl moudrý král Bartoloměj. Měl jednu jedinou dceru, princeznu Amálii, která byla nejen krásná, ale i zvědavá, odvážná a laskavá. Nejvíce ze všeho milovala příběhy o dobrodružstvích a kouzlech. Často si představovala, že i ona jednoho dne prožije něco výjimečného, o čem by se jednou vyprávělo dětem před spaním.
Jednoho dne se stala v království podivná věc. Voda z řeky, která protékala královstvím a dávala život polím, zahradám i lesům, náhle zmizela. Rybníky vyschly, studny praskly a brzy hrozilo, že obyvatelé přijdou o vše. Král nechal povolat nejlepší rádce, mudrce i kouzelníky, ale žádný nedokázal říct, kam se voda poděla.
Princezna Amálie si brzy všimla, že jí v noci hlasy šeptají z otevřeného okna. Byly to hlasy vody – tiché, stříbřité a smutné. Jednoho rána se rozhodla, že tomu přijde na kloub. Převlékla se za obyčejnou dívku, sedla na svého bílého koně Perlu a vydala se do hlubokého lesa, kde podle pověsti stával pradávný labyrint, postavený samotnými duchy přírody.
Les byl plný stínů a zvláštních zvuků, ale Perla šla klidně dál. Za dvě noci a jeden den dorazily k velkým zeleným vratům porostlým mechem. Byl to vstup do Labyrintu Zelené mlhy. Princezna sesedla z koně a vešla dovnitř, i když věděla, že je labyrint plný nástrah a hádanek a že z něj mnozí nikdy nenašli cestu ven.
Hned u prvního rozcestí stál kámen s vytesanými verši:
*„V srdci vody se stíny mračí,
koza bílá zná pravou dlažbu.
Kdo světlo nese, ten cestu spatří,
kdo ztratí víru, zůstane navždy v labyrintu kražbu.“*
Princezna zamyšleně přečetla slova a vydala se levou cestou, kde slyšela tiché zurčení. Cesta vedla mezi vysokými živými ploty, které dýchaly a šeptaly. Na jednom z eukalyptových keřů si všimla světlé srsti. Když šla blíž, uviděla podivnou postavu – byla to koza, ale ne ledajaká. Byla čistě bílá, její rohy se vinuly jako stužky a oči měla hluboké a modré jako horská jezera.
„Zdravím tě, princezno Amálie,“ promluvila koza lidským hlasem. „Jsem Gilda, strážkyně vody a klíč k tajemství, jež dusí tvé království.“
Amálie se poklonila: „Prosím, kozo Gildo, můžeš mi pomoci najít pramen vody? Moji lidé trpí žízní.“
Koza zakývala hlavou a řekla: „Nejdřív musíš splnit tři úkoly. Každý tě zavede hlouběji do labyrintu, až nakonec pochopíš, jak vrátit vodě její smích.“
První úkol byl najít smaragdovou slzu, schovanou ve Stříbrné síni. Tato síň ležela v nejjižnější části labyrintu a byla chráněna hádankou.
Když Amálie dorazila ke vchodu do síně, uslyšela hlas bez těla:
*„Co prší i přes slunce,
běží, přesto nemá nohy,
mrzne, i když v ohni plyne —
řekni mi, co jméno nosí?“*
Chvíli přemýšlela a pak zvedla hlavu: „To je voda!“
Dveře se s úsměvem otevřely a uprostřed zářící síně ležela smaragdová slza ve tvaru kapky. Jakmile ji vzala do kapsy, ozvalo se tiché zurčení – zdálo se, že labyrint souhlasí.
Druhý úkol byl obtížnější. Musela nalézt srdce suchého pramene. V tmavé části labyrintu, kam nikdy nedopadalo světlo, narazila na jezírko, jehož hladina byla pokrytá prachem. Uprostřed stálo staré vřetenovité kamenné kolo. Měla do něj nalít kapku smaragdové slzy. Jakmile to udělala, kámen se roztočil a jezírko začalo pomalu znovu plnit vodou. Z vody vystoupil duch, podobný kapce rosy.
„Jsi blíž než kdy dřív,“ zašeptal. „Žízeň byla způsobena pýchou. Voda se tu ukryla sama – skryla se, protože lidé zapomněli na její kouzlo.“
Třetí úkol byl nejtěžší. Koza Gilda ji doprovázela až do samého srdce labyrintu, kde byla studna zrcadel. Musela se podívat do všech zrcadel, aniž by se dotkla žádného. Každé zrcadlo však ukazovalo její nejhlubší strachy – že zklame otcovo očekávání, že se nikdy nevrátí domů, že nenajde odpověď.
Odvahu našla ve vzpomínce na svého lid a přírodu, kterou milovala. Přešla mezi zrcadly se zavřeným srdcem, ale otevřenou myslí. Když prošla až ke středu, zašeptala: „Já vás vidím a nebojím se.“
Zrcadla praskla a odhalila studnu plnou čisté vody. Uvnitř se zrcadlil obraz bílého vodopádu, který padal z nebes.
Koza Gilda pokynula: „Nyní jdi a vrať vodu světu.“
Na hřbetě Perly se vrátila až k prameni řeky v horách, kde nalezla zablokovaný křišťálový průchod. Vložila do něj smaragdovou slzu a hlas vody zazpíval píseň naděje. Voda se opět rozběhla, zurčila dolů do údolí, naplnila potoky, studny i rybníky. Příroda se rozveselila a květy znovu rozkvétaly.
Když se Amálie vrátila domů, lidé ji vítali jako hrdinku. Ale ona říkala, že jí pomohla nejen koza moudrá, ale i celý labyrint, který ji naučil slyšet šeptání vody, mít odvahu čelit strachu a víru v kouzla přírody.
Na počest její odvahy byl v zahradách postaven malý labyrint, jehož cestami protékal potůček. A kdekoliv bylo slyšet tiché bečení kozy, lidé věděli, že voda a kouzla jdou ruku v ruce – jen je třeba dobře naslouchat.