V jedné zapadlé vesničce obklopené zelenými kopci a hlubokými lesy žila malá holčička jménem Eliška. Bydlela se svou babičkou v chaloupce porostlé břečťanem a vonící po sušených bylinkách. Babička byla známá široko daleko jako moudrá bylinkářka a léčitelka. Když někoho bolelo bříško, přišel k ní. Kdo měl rýmu, dostal od babičky čaj. A když měla kráva špatnou náladu, babička jí upletla věnec z meduňky a levandule.

Eliška babičce ráda pomáhala. Sbírala s ní květy heřmánku, sušila lístky máty a zapisovala si do starého sešitu, co která bylinka umí. Nejvíce ji ale fascinovala jedna jediná rostlinka, o které babička mluvila jen šeptem – Zářivá bylinka. Podle staré knihy, kterou babička ukrývala pod poduškou, rostla jen jednou za sto let a jen na místě, kde se setká slza radosti s paprskem měsíčního světla.

„A co umí ta Zářivá bylinka, babičko?“ ptávala se Eliška vždy, když listovala v knize.

„Je silnější než všechny ostatní bylinky dohromady,“ odpovídala babička tajemně. „Uzdraví zlomené srdce, utiší největší bolest a prý dokáže splnit i nejtajnější přání.“

Jednoho dne se ale stalo něco zvláštního. V noci přišla veliká bouře. Vítr rval stromy, hrom burácel jako stádo rozběhnutých koní a déšť bubnoval na střechy. Ráno, když se Eliška probudila, zjistila, že nejstarší hrušeň v jejich zahradě leží vyvrácená. Byla to báječná hrušeň, jejíž plody chutnaly jako med a byly tak šťavnaté, že jedna hruška člověka zasytila na celý den.

Eliška s babičkou stály nad zlomeným stromem a bylo jim smutno. Babička si sedla na lavici a dívala se do dálky.

„Tahle hrušeň tu byla, když jsem byla malá jako ty,“ povzdechla si. „A teď je pryč.“

Eliška se snažila babičku rozveselit, ale marně. Od té chvíle babička ztrácela sílu a radost. Přestala chodit do lesa pro bylinky a její bylinkové čaje už neměly tu správnou moc.

Tehdy se Eliška rozhodla. Najde Zářivou bylinku a uzdraví babiččino srdce.

Připravila si uzlíček s chlebem, jablkem a lahvičkou vody, do kapsy si strčila lísteček s nákresem Zářivé bylinky a vydala se do lesa. Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Nejprve musela přejít přes potok, kde žil mluvící kapr.

„Kam jdeš, děvčátko?“ zeptal se a vyplul k hladině.

„Hledám Zářivou bylinku,“ odpověděla Eliška po pravdě.

Kapr zamrkal svýma velkýma očima. „To není lehká cesta. Ale když mi dáš kousek chleba, poradím ti.“

Eliška kaprovi podala polovinu svého chleba a on jí prozradil: „Hledej tam, kde les šeptá a stromy se sklánějí k sobě. A nezapomeň – jen slza radosti ji může probudit.“

Eliška poděkovala a pokračovala dál. Les houstl a stíny byly hlubší. Najednou uslyšela tichý pláč. Pod starým dubem seděla malá lištička s poraněnou tlapkou.

„Neboj se,“ zašeptala Eliška a vytáhla z kapsy obvaz, který jí babička kdysi dala „pro všechny případy“. Jemně lištičce ošetřila nožku a ta vděčně zafuněla.

„Děkuji ti, holčičko. Na oplátku ti ukážu zkratku ke Kamenům šeptání,“ řekla lištička a vedla Elišku hluboko do lesa, až ke kruhu z mechem porostlých kamenů, které skutečně šeptaly.

Eliška se posadila mezi ně a zavřela oči. Najednou zaslechla hlas podobný babiččinu.

„Zářivá bylinka vyroste jen v čistém srdci. Nehledej ji, stvoř ji.“

Eliška otevřela oči a v ruce držela hrušku – poslední plod, který zbyl na větvi vyvrácené hrušně. Vzpomněla si, jak s babičkou sedávaly pod stromem, jak jim šťáva stékala po bradách a smály se tak, až jim tekly slzy. Vzpomínka ji rozesmála a do očí jí vyhrkly nečekané slzy radosti.

Jedna z kapek dopadla na zem mezi kameny. Ozářil ji měsíční paprsek, který pronikl mezi větvemi. A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Země se zachvěla a mezi kameny vyrašil drobný stříbrný výhonek. Rychle rostl, až se z něj stala rostlinka s listy lesklými jako měsíční světlo a květy vonícími po letních večerech.

Eliška věděla, že to je ona – Zářivá bylinka. Opatrně ji utrhla, zabalila do plátýnka a rozloučila se s lištičkou, která ji doprovodila až na okraj lesa.

Když se vrátila domů, bylo už pozdě večer. Babička seděla u kamen a v rukou svírala starou fotku hrušně v rozkvětu. Eliška k ní tiše přišla a podala jí Zářivou bylinku.

„Našla jsem ji,“ zašeptala.

Babička ji vzala do dlaní a přičichla. Najednou se jí oči rozzářily a rty se jí roztáhly v úsměvu, který Eliška neviděla už celé týdny. „To je ona,“ řekla.

Uvařily si z bylinky čaj a hned jak se babička napila, její tvář ožila. Vrátila se jí síla, chuť do života i smích. Hned druhý den spolu šly zasadit semínko Zářivé bylinky k místu, kde stála stará hrušeň.

A víte co se stalo? Tam, kde semínko padlo, vyrostla nová hrušeň. Zpočátku malá a slabá, ale každý den rostla a sílila, jako by ji Zářivá bylinka chránila. Její plody byly ještě sladší než dřív a kdo je ochutnal, pocítil radost a klid.

Od té doby se Eliška s babičkou staraly nejen o bylinky, ale i o hrušku, pod níž si lidé opět začali vyprávět příběhy, smát se a sdílet radosti. A v noci, když měsíc svítil na její listy, prý bylo vidět, jak se lehce třpytí – jako by v sobě nesla kousek onoho kouzelného světla.