V daleké zemi, kde listí šustilo i za bezvětří a slunce se usmívalo skrz větve vysokých stromů, žila malá zelená ještěrka jménem Lízinka. Nebyla to obyčejná ještěrka – její šupinky se na slunci třpytily jako smaragdy a oči jí zářily jako dvě kapky rosy ve světle měsíce. Měla však jedno velké tajemství: rozuměla řeči rostlin a stromů.

Lízinka žila na kraji kouzelného lesa, který se jmenoval Les ztracených listů. Každý podzim se listí v lese nezbarvovalo jen do žluta a červena, ale měnilo se ve zlaté plátky, které se vznášely vzduchem jako motýli. Lidé z okolí věřili, že tyto listy mají magickou sílu – prý dokážou uzdravit, zahnat zlé sny, a dokonce ukázat cestu domů tomu, kdo zabloudil.

Jednoho dne se v lese objevila královna z nedalekého království – krásná a moudrá žena jménem Iselda. Její říše trpěla dlouhou nemocí: voda v pramenech vyschla, pole neplodila a zvířata opouštěla lesy. Královna se doslechla o kouzelném listí a přišla hledat naději pro své poddané.

„Potřebuji jen jeden z těch zlatých listů,“ šeptala královna stromům. „Jeden jediný, a možná zachráním svou zemi.“

Stromy se však houpaly ve větru a mlčely. Listy padaly, ale žádný se jí nezjevil. Právě tehdy si jí všimla Lízinka, která se vyhřívala na kořeni starého dubu.

„Vaše Výsosti,“ zasyčela jemně, „listy vám nepodlehnou, pokud je žádáte pro sebe. Musíte je chtít pro druhé.“

Královna pohlédla na malou ještěrku a usmála se. „To já chci. Pro své lidi.“

Lízinka uvažovala. „Dobrá. Pomohu vám. Ale musíte mi slíbit, že budete chránit tento les.“

Královna přikývla a položila ruku na srdce. „Přísahám.“

A tak se Lízinka vydala na cestu do středu lesa, kde rostl nejstarší strom – Strom paměti. Tam sídlil duch lesa a právě on rozhodoval, komu bude listí darováno. Jenže Lízinka nebyla jediná, kdo tou dobou hledal zlaté listy.

Z hlubin hor se do lesa vplížil loupežník jménem Ragan. Byl to muž vysoký, s vousatou tváří a očima jako uhlíky. Nesl s sebou pytel, v němž chtěl nasbírat co nejvíc zlatých listů. Nechtěl je pro pomoc, ale pro slávu, bohatství a moc.

Ragan neslyšel šeptání stromů, necítil jejich bolest. Trhal listy hrubě, rvouc větve, a smál se, když vítr zesílil a snažil se mu zkřížit cestu. Lízinka ho brzy ucítila – les jí to řekl. Věděla, že musí jednat rychle.

„Musím najít Strom paměti dřív, než se k němu dostane Ragan,“ řekla sama sobě a rozběhla se po mechu. Její nožky se sotva dotýkaly země, když přeskakovala kořeny a liány.

Cesta nebyla snadná. V cestě jí stály mluvící houby, které jí hádaly hádanky v noci, aby ji zdržely. Bublající potoky měnily směr, aby zmátly cizince. Ale Lízinka znala les. Milovala ho. A les miloval ji. Když se ztratila, mech jí zasvítil pod nohama. Když byla unavená, vánek jí šeptal písničky.

Mezitím Ragan postupoval silou. Ničil vše, co mu stálo v cestě. Les začal sténat. Zvířata prchala, stromy se chvěly. Královna Iselda, která zůstala u okraje lesa, cítila, že se něco děje. Vydala se za Lízinkou, i když netušila, kam jít.

V samém srdci lesa Lízinka konečně dorazila ke Stromu paměti. Byl to obrovský strom, jehož kmen byl tak široký, že by ho deset lidí neobejmulo. Jeho koruna mizela v nebi a kořeny se vinuly pod zemí jako řeky.

„Duchu lesa,“ volala Lízinka, „přišla jsem pro list, který uzdraví království. Ale loupežník je blízko!“

Z kmene stromu se vynořil starý muž s vousy z mechu a očima jako kapradí. Podíval se na Lízinku a pak směrem, odkud se blížil Ragan.

„Ten, kdo trhá silou, ztrácí dar lesa,“ pravil hlubokým hlasem. „Ale ty, ještěrko z listí, přinesla jsi naději.“

V tu chvíli se země zachvěla. Ragan dorazil. V ruce držel pytel narvaný listím. „Ha! Už mám dost! Teď budu nejmocnější muž na světě!“ zasmál se.

Ale vtom se pytel začal měnit. Listy zčernaly, proměnily se v saze a vyletěly vzhůru jako dým. Ragan vykřikl a upustil pytel. Strom paměti hřměl jako bouře.

„Tvá chamtivost tě oslepila! Les se nedá ukrást!“

Kořeny se vzedmuly a obtočily se kolem Ragana. Neublížily mu, ale zvedly ho do vzduchu a vyhodily ho z lesa jako nechtěný list ve větru. Ragan dopadl až za hranice království a nikdy se už neodvážil do lesa vstoupit.

Duch lesa se obrátil k Lízince. „Za tvou odvahu a čisté srdce ti daruji jeden z mých listů.“ A z nejvyšší větve spadl jemně zlatý list. Lízinka ho chytla do tlapek a donesla královně, která právě dorazila.

Když Iselda list uchopila, zazářil jako slunce. Po návratu do království položila list na pramen, který byl vyschlý. Okamžitě z něj vytryskla voda, čistá a svěží. Pole se zazelenala, zvířata se vrátila a lidé zpívali radostí.

Královna dodržela slib. Les ztracených listů byl od té doby chráněn zákonem a nikdo se už neodvážil trhat listy bez dovolení. Lízinka se stala ochránkyní lesa a často si povídala se stromy, které jí vyprávěly staré příběhy.

A když přišel podzim, listí opět tančilo ve vzduchu jako zlatí motýli. Ale jen ti s čistým srdcem slyšeli, co v šustění listů šeptají kouzla.