V jednom království za sedmero kopci a lesy plnými zpívajících ptáků a šumících potoků žila malá dívka jménem Eliška. Měla oči jako dvě studánky a srdce plné zvědavosti. Její rodiče byli skromní zahradníci, kteří pěstovali nejkrásnější květiny v celém kraji. Každé ráno Eliška pomáhala mamince zalévat růže a večer poslouchala pohádky od tatínka, který jí často vyprávěl o bájných místech, jako byl například Zrcadlový labyrint, kde se prý zrcadla dokázala smát, šeptat i ukazovat cesty k tajemstvím světa.

Jednoho dne, když šla Eliška do lesa sbírat lesní jahody, našla mezi stromy podivnou, starou branku porostlou břečťanem. Byla z kovu, ale na dotek hřála, jako by ji právě někdo rozehřál sluncem. Nad brankou visela dřevěná tabulka s nápisem: „Kdo hledá pravdu, nechť vstoupí.“ Eliška, ač trochu nejistá, vzpomněla si na tatínkovy příběhy a její zvědavost byla silnější než strach. Otevřela branku a vstoupila.

Za brankou se rozprostíral podivuhodný labyrint. Nebyl však postavený z keřů ani kamenů, nýbrž ze zrcadel. Všude, kam se podívala, viděla svůj odraz – někdy se smál, jindy byl zamyšlený, některé odrazy dokonce zavíraly oči, když ona je měla otevřené. Bylo to zvláštní a trochu děsivé. Ale Eliška věděla, že musí jít dál.

Chodby labyrintu se kroutily a měnily, jakoby měly vlastní vůli. Když se pokusila vrátit zpět, zrcadla změnila svou polohu a cesta byla jiná. V jednu chvíli se jí zdálo, že zrcadla začínají šeptat. Sklonila se blíž a skutečně – z jednoho zrcadla zazněl tichý hlas: „Najdi zrcadlo pravdy, jen to ti ukáže cestu ven.“

Eliška šla dál, pozorovala svá zrcadlová já, a čím déle kráčela, tím více si všímala, že některá zrcadla ukazují věci, které nikdy nezažila. V jednom viděla, jak pomáhá zraněnému ptáčkovi, v jiném jak se hádá s kamarádkou, kterou nikdy nepoznala. Ale jedno zrcadlo bylo jiné – bylo matné, pokryté prachem, a když se k němu Eliška přiblížila, neviděla v něm odraz sebe, ale krásnou louku plnou květin, kde běžela naproti svým rodičům.

Dotkla se zrcadla a v tu chvíli se kolem ní začaly dít podivné věci. Zrcadlo se rozzářilo, prach se rozpustil a Eliška se najednou ocitla na louce, kterou před chvílí viděla. Ale nebyla to obyčejná louka. Květiny zpívaly, motýli tančili ve vzduchu a uprostřed stál starý muž v plášti posetém hvězdami.

„Vítej, Eliško,“ řekl muž a usmál se. „Já jsem Strážce Zrcadel. Prošla jsi labyrintem odvahy a teď jsi zde, protože jsi připravena poznat pravdu.“

Eliška se uklonila a řekla: „Nevím, co hledám, ale cítím, že mám jít dál.“

Strážce jí pokynul a vedl ji k velkému zrcadlu uprostřed louky. Bylo vyšší než jakékoli jiné, které kdy viděla, a jeho rám byl vyřezávaný z bílého dřeva a pokrytý runami. „Toto je Zrcadlo srdce. Ukáže ti, kým opravdu jsi.“

Eliška se podívala a uviděla sama sebe, jak běhá po zahradě, směje se a pomáhá všem okolo. Viděla, jak se učí číst, jak objímá rodiče, jak se směje i pláče. Ale pak zrcadlo ukázalo něco víc – Eliška viděla, jak se vydává na cesty, pomáhá ztraceným dětem vrátit se domů, jak svým smíchem osvětluje temné místnosti a jak její laskavost mění svět.

„To jsi ty,“ řekl Strážce. „Tvé srdce je plné světla. A právě proto jsi dokázala projít labyrintem.“

„Ale proč jsem sem přišla?“ zeptala se Eliška. „Chtěla jsem jen jahody…“

Strážce se zasmál a zavrtěl hlavou. „Každá cesta začíná malým krokem. Tvůj krok do branky tě přivedl k poznání sama sebe. A teď je čas vrátit se domů.“

Eliška se podívala zpět na zrcadlo a v tu chvíli se louka rozplynula. Ocitla se opět u staré branky v lese, v ruce držela košík jahod a slunce stálo vysoko na obloze, jako by se nic nestalo. Ale v jejím srdci bylo něco jiného – pocit, že je silnější, odvážnější a že svět je plný kouzel, která čekají, až je někdo objeví.

Když se vrátila domů, rodiče se na ni usmáli a maminka se zeptala: „Našla jsi dost jahod?“

Eliška se zasmála, přikývla a odpověděla: „Našla jsem mnohem víc.“

Od toho dne se na svět dívala jinýma očima. Každé zrcadlo pro ni bylo novým oknem do duše, každý les mohl skrývat branku do neznáma. A ať už šla kamkoli, věděla, že v sobě nosí světlo, které jí ukáže cestu – i skrze ten nejzamotanější labyrint.