Za sedmero horami, sedmero řekami a jedním pořádně vysokým kopcem se nacházelo království jménem Zelenodvůr. Bylo to království míru, květin a zpěvných ptáků, kde lidé žili spokojeně a radostně pod vládou moudrého krále Dobromila. Král měl laskavé srdce, ale jednu velkou starost: byl sice dobrým vládcem, ale neměl žádné děti, a tak se bál, kdo po něm jednou usedne na trůn.

Jednoho letního dne, když slunce svítilo jako zlatá mince a v korunách stromů zpívali slavíci, se na nádvoří královského hradu objevil nezvyklý návštěvník – kocour. Ale ne ledajaký! Tento kocour měl hedvábně černý kožich s bílou náprsenkou, oči zelené jako lesní mech a dlouhý ocas, který se vlnil jako stuha. Byl čistý, elegantní a kráčel si s takovou důstojností, že si ho každý spletl s dvorním rádcem.

„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ zeptal se strážný u brány, když kocour přistoupil.

Kocour se zastavil, usedl si na zadní tlapky a pronesl zřetelně a s důrazem: „Jsem Matouš, kocour učený, cestovatel a milovník sýra. Přicházím s posláním.“

Strážný zůstal s otevřenou pusou stát jako solný sloup. Mluvící kocour? To se ještě v Zelenodvoře nestalo!

Zpráva se rychle roznesla hradem a za chvíli už stál kocour před samotným králem Dobromilem. Král si ho prohlížel s úžasem i pobavením.

„Mluv, kocoure. Jaké je tvé poslání?“ vybídl ho král.

„Vaše Výsosti,“ poklonil se Matouš, „ve snech se mi zjevil hlas starodávné kočky královské, která mi zanechala tajemství: hluboko v Hvozdu zapomnění se nachází Kouzelný rubín moudrosti. Kdo jej přinese zpět do paláce, tomu bude odhaleno, kdo má být právoplatným dědicem trůnu.“

Král se zamyslel. „A co bys chtěl za to, že se vydáš na tak nebezpečnou cestu?“ zeptal se.

„Kousek šunky a místo u krbu,“ odpověděl kocour a zamňoukal spokojeně.

Král se zasmál a souhlasil. A tak se Matouš vydal na dobrodružnou cestu, vedený vůní osudu a špetkou kočičího štěstí.

První zastávkou na jeho cestě byl Dům větrů, stará věž, kde sídlil moudrý soví strážce jménem Hú-Hú. Ten měl oči jako jantar a knihovnu plnou kouzelných svitků.

„Hú-Hú, potřebuji najít cestu do Hvozdu zapomnění,“ požádal Matouš.

Sova pokývala hlavou. „Cesta je nebezpečná, kocoure. Musíš projít bažinami Šeptajících stínů, přes most zapomnění a nakonec projít zkouškou upřímnosti. Ale dám ti mapu a pírko pravdy. To ti ukáže cestu, pokud se neztratíš ve lži.“

Matouš poděkoval a pokračoval dál. Cestou se setkal s různými tvory – mluvící žábou, která mu nabídla pomoc výměnou za písničku, tříhlavou liškou, která hádala hádanky, a dokonce s vílou, která mu dala kapku rosy, jež dokázala uzdravit každou nemoc.

Ale největší výzva přišla, když dorazil k Mostu zapomnění. Most vypadal obyčejně, ale každý, kdo po něm přešel, zapomněl, proč tam šel. Matouš se zastavil a vytáhl pírko pravdy. Když jím přejel po čele, ucítil jasno v mysli a vykročil. Most se chvěl a sténal, ale kocourek prošel, aniž by zapomněl.

Když konečně dorazil do Hvozdu zapomnění, bylo ticho tak hluboké, že slyšel tlukot svého srdce. Stromy tam byly staré, kmeny pokroucené, a listí šeptalo neznámou řečí. Uprostřed lesa stál oltář z mechu a kamení, a na něm ležel rubín – zářil jako srdce hvězdy.

Jakmile se Matouš přiblížil, zjevila se před ním postava – duch starobylé královské kočky. Měla zlatý obojek a oči plné smutku i lásky.

„Proč si přišel, Matouši?“ zeptala se.

„Abych přinesl moudrost zpět králi Dobromilovi a pomohl najít dědice, který bude vládnout spravedlivě,“ odpověděl kocour bez zaváhání.

Duch se usmál. „Pak si zasloužíš znát pravdu. Dědicem trůnu je ten, kdo má čisté srdce, odvahu a touhu sloužit druhým. A ty, Matouši, jsi tím dědicem.“

Kocour zalapal po dechu. „Já? Ale vždyť jsem jen kocour!“

„Tvá duše je větší než tělo,“ odpověděl duch. „A pokud to krále potěší, můžeš vládnout jeho jménem, nebo mu ukázat, kdo další je hoden koruny.“

S rubínem v tlapce se Matouš vrátil do Zelenodvora. Cestou mu zpívali ptáci, květiny se skláněly a zvířata mu kynula. Všichni cítili, že nese něco důležitého.

Když dorazil na hrad, král Dobromil ho radostně přivítal. Matouš předal rubín a vyprávěl celý příběh. Když dořekl, rubín zazářil a vytvořil světelný obraz – ne jednoho, ale tři dědice. První byl chlapec z vesnice, který pomáhal nemocným zvířatům. Druhá byla dívka, která učila děti číst. A třetí byl pasáček, který zachránil vesnici před požárem. Všichni měli čistá srdce a odvahu.

Král Dobromil se usmál: „Děkuji ti, Matouši. Díky tobě vím, že vláda nepatří jen králům, ale i těm, kteří mají odvahu, srdce a moudrost.“

Matouš dostal místo u krbu, šunku každý den a titul Královský rádce. A když král odešel do důchodu, vytvořil radu z těch tří mladých lidí a Matouše, aby společně vládli království moudře a spravedlivě.

Od té doby byl Zelenodvůr známý nejen květinami a zpěvem ptáků, ale i tím, že tam vládl kocour, který uměl mluvit, přemýšlet a milovat. A každý večer, když se slunce sklánělo za obzor, seděl Matouš na okenním parapetu, díval se do dálky a tiše příst – spokojený, že našel své místo ve světě.