V hlubokém srdci Smaragdového lesa, kde paprsky slunce tančí po kapkách rosy a ptáci zpívají nejhezčí písně světa, žil maličký elf jménem Lirien. Byl to veselý a zvídavý elfík s vlasy barvy lesního mechu a očima modrýma jako letní obloha. Měl nejraději ranní túry lesem, kdy se mohou potichu přikrást ke spícím květinám a poslouchat jejich šeptání.

Jednoho jitra, když se Lirien toulal lesní mýtinou, objevil něco neobvyklého. U paty starého dubu trčela z mechu zvláštní větvička. Nebyla jako ostatní – zářila jemným světlem, jakoby v ní bylo zachyceno měsíční světlo. Lirien ji zvedl a pocítil, jak mu rukou projel slabý záchvěv magie.

„Tohle není obyčejná větvička,“ zašeptal a přejel po ní prstem. Vtom se větvička jemně zachvěla a v jeho mysli se ozval měkký, melodický hlas: „Nosíš větev Strážce. Jsi vyvolený pro úkol, jenž tvé srdce pozná, až přijde čas.“

Lirien stál oněmělý. Nikdy předtím nezažil hlas mluvící přímo do jeho mysli. Schoval větvičku do svého pláštíku a pelášil domů za Radou elfích starších.

Moudrá elfka Sira, nejstarší v radě, si větvičku pozorně prohlédla. „To je větev ze Stromu Původu,“ poznamenala. „Je symbolem důvěry a ochrany. A také je klíčem. Musíš najít Prastarý pramen, jenž napájí celý náš les. Vody pramene jsou slabší než dříve a les začíná vadnout.“

Lirien se podíval ven. Opravdu – listí už nebylo tak zelené a zpěv ptáků zněl smutněji než kdy dřív.

„Ale kde ten pramen najdu?“ zeptal se rozechvělým hlasem.

„Pramen je ukrytý v Labyrintu Stínů,“ odpověděla Sira. „Je to místo staré jako sám čas. Cestu do něj ale můžeš najít jen s pomocí větvičky.“

Lirien se vydal na cestu hned následující ráno. V pláštíku měl kouzelnou větvičku a po boku věrného přítele, sýčka jménem Orin, jenž mu slíbil pomoci nalézt správný směr.

Putovali hlubokým lesem celý den a noc, až dorazili ke kamenné bráně porostlé břečťanem. Tam se větvička rozsvítila a brána se pomalu otevřela, odhalujíc nádvoří zarostlé mechem a vchod do Labyrintu Stínů.

Labyrint byl spleťí křivolakých chodeb, zrcadel, záhadných stvoření a nevysvětlitelných zvuků. Cesty se neustále měnily, stěny šeptaly staré příběhy a podlaha místy mizela pod nohama jako pára.

V první komoře potkal Lirien postavu z mlhy. Měla podobu jeho stínu, ale s rudýma očima.

„Nejsi dost statečný na to, abys prošel,“ zasyčela postava.

Lirien, třesoucí se, vytáhl větvičku. Ta zazářila silněji než kdy předtím a mlžná postava se scvrkla a zmizela. „Pravé světlo rozptýlí falešný stín,“ připomněl Orin.

Další místnost byla plná zrcadel. Každé zrcadlo ukazovalo jinou verzi Liriena – zlého, lenivého, pyšného, smutného. Nebylo jasné, kudy dál. Lirien opatrně prohlížel jeden obraz za druhým, až si všiml jednoho zrcadla, které neodráželo verzi jeho samého, ale strom uprostřed jezírka.

Přistoupil k němu blíž – a v tu chvíli jím prošel, jako by to byla hladina vody.

Objevil se v místnosti plné motýlů, kteří zpívali v jazyce stromů. Jejich zpěv rozvibroval větvičku, která se sama zvedla a namířila směrem ke světelnému oblouku ve zdi. Lirien prošel obloukem a ocitl se na posledním místě labyrintu.

Tam, na malém ostrově obklopeném podzemním jezerem, stála Slzová víla. Z očí jí proudily tiché kapky, které dopadaly do jezera a vytvářely jemné vlnky.

„Proč pláčeš?“ zeptal se Lirien.

„Protože pramen umírá, a s ním i mé srdce. Strážce mne kdysi ochraňoval, ale jeho větvička byla ztracena.“ Utkala z pramenů slzy stříbrnou stuhu a ukázala ke kořeni omšelého stromu, který vypadal jako na pokraji smrti.

Lirien vytáhl onu kouzelnou větvičku. Přistoupil ke stromu a zasadil ji do měkké země u jeho kořenů. V momentě, kdy se větvička dotkla země, ozářila celou komnatu záře větší než jakákoli lampa či měsíc. Strom se napřímil, jeho větve se rozevřely a z kořenů vytryskl proud křišťálově čisté vody.

Pramen ožil.

Slzová víla vstala, záře jí obklopila a smutek byl pryč. Začala zpívat melodii Prvního lesa, jíž oživovala každou kapku pramene, a vodní hladina se roztančila světlem.

„Díky tobě, Liriene z rodu Lesního dechu, je náš svět znovu v rovnováze,“ řekla víla, zatímco se jí v očích leskla radost.

Labyrint se proměnil ve světlou stezku, po níž se Lirien a Orin vrátili zpět do Smaragdového lesa. Cestou sledovali, jak les získává svoji barvu zpět. Stromy byly zelenější, květiny roztančené radostí a ptáci zpívali tak, až to znělo jako orchestr.

Když dorazili na elfí mýtinu, vítaly je ovace. Elfové zpívali, tančili a děkovali Lirienovi za jeho odvahu, obětavost a čisté srdce.

On však jen pokorně pokrčil rameny. „Já jen následoval světlo větvičky a poslouchal šepot lesa,“ usmál se.

A od té doby, kdykoli se les ocitne v nouzi, větvička Strážce začne jemně zářit z vysoké police v Síni paměti. A Les ví, že má v sobě hrdinu, jenž jednou naslouchal šepotu větví – a zachránil srdce přírody.