Za devatero horami a devatero lesy, v kraji, kde se louky vlnily jako moře a vítr zpíval písně staré jako svět sám, stál malý domek uprostřed sadu. V tom domku bydlel chlapec jménem Matěj. Nebyl to obyčejný chlapec – měl srdce odvážné, ruce šikovné a oči, které viděly krásu i tam, kde ji jiní přehlíželi.

Matěj měl nejraději jeden starý strom uprostřed sadu – velkou, rozložitou hrušeň, o které se říkalo, že je kouzelná. Její plody byly zlatavé, sladké jako med a voněly tak, že se i včely slétaly zdaleka. Nikdo ale nevěděl, proč ta hrušeň plodí jen jedinou hrušku za rok, a to vždy na první den podzimu.

Staří lidé z vesnice špitali, že hrušeň kdysi zasadila víla Větrunka, dcera krále Větrů, a požehnala jí svým dechem. Jednou za rok prý dozrála jedna kouzelná hruška, která měla moc uzdravovat nemocné, zahánět smutek a přinášet štěstí tomu, kdo ji snědl s čistým srdcem.

Jednoho dne, když se zlaté listí začalo snášet k zemi a vítr si pohrával se stébly trávy, z nebe se snesl podivný plamen. Dopadl na kraj lesa a v mžiku zachvátil stromy. Oheň se šířil rychle, jako by měl vlastní vůli. Byl to totiž Ohnivý duch jménem Žhourec, který se po staletích probudil ze spánku a hledal něco, čím by uhasil svou věčnou žízeň – hledal kouzelnou hrušku.

Matěj, který právě sbíral jablka na druhém konci sadu, ucítil kouř. Rozeběhl se domů a uviděl, jak se z lesa valí plameny. Věděl, že pokud oheň dojde až ke hrušni, může ji navždy zničit. Bez váhání popadl vědro s vodou, ale bylo jasné, že na takový oheň nestačí.

„Musím najít vítr,“ řekl si a vzpomněl si na starou pohádku své babičky o království Větrů, které leží za Oblačnou horou. Podle vyprávění stačilo najít kamennou bránu u vrcholu a třikrát zvolat jméno Větrunky.

Matěj se neváhal. Nasedl na svého věrného poníka Hvězdu a vydal se na cestu. Projel přes pole, brodil se řekami, šplhal po strmých svazích, až konečně stanul před Oblačnou horou. Mraky se kolem ní vlnily jako mléko, vítr hvízdal, ale Matěj se nebál. Vylezl až na vrchol, kde našel starou kamennou bránu porostlou mechem.

Postavil se před ni a třikrát zvolal: „Větrunko! Větrunko! Větrunko!“

Zprvu se nic nestalo. Pak se však zvedl vítr, tak silný, že Matěje málem porazil. Mraky se rozestoupily a z nich sestoupila dívka s dlouhými vlasy spletenými z větrů a očima barvy oblohy. Byla krásná a tajemná.

„Proč mě voláš, lidský chlapče?“ zeptala se Větrunka.

„Les hoří,“ řekl Matěj s odhodláním. „Ohnivý duch Žhourec chce zničit kouzelnou hrušeň. Musíme ho zastavit!“

Větrunka vážně přikývla. „Žhourec byl kdysi uvězněn právě pod tím lesem. Někdo musel narušit pečeť. Ale pokud hrušeň shoří, její kouzlo zmizí navždy.“

„Pomoz mi,“ prosil Matěj. „Pro hrušeň. Pro náš sad. Pro všechny.“

Větrunka se usmála. „Jsi odvážný a máš čisté srdce. Pomohu ti.“ Pak foukla do dlaní, a vítr se zvedl silnější než kdy dřív. Větrné proudy se stáčely do podoby obrovského draka z oblak, který se vznesl k obloze.

„Pojď,“ řekla Větrunka. „Odnesu tě k sadu.“

V jediném nádechu byli zpět. Oheň se už blížil k hrušni. Plameny šlehaly vysoko a Žhourec se smál, jeho tělo bylo z ohně a uhlíků, oči mu žhnuly jako rozpálené uhlíky.

„Nezastavíš mě, chlapče!“ zahřměl.

Matěj se postavil před hrušeň. „Možná ne, ale nejsem sám.“

V tu chvíli vítr vtrhl do lesa jako mohutná řeka. Větve se ohýbaly, listí vířilo a plameny začaly slábnout. Větrný drak zařval a narazil do Žhource. Oheň zasyčel, jak se smísil s chladným větrem.

Žhourec kvílel, ale vítr byl silnější. Pomalu jej rozptýlil do popela a ten se rozptýlil ve vzduchu. Oheň pohasl. Les byl zachráněn.

Matěj padl na kolena, unavený, ale šťastný. Hrušeň stála nepoškozená, její jediná hruška visela na větvi a zářila jako slunce. Větrunka přistoupila k Matějovi a podala mu hrušku.

„Zasloužíš si ji,“ řekla. „Ale nezapomeň – kouzlo je nejsilnější, když se dělíš.“

Matěj přikývl. Hrušku nerozkousl sám. Rozdělil ji na malé kousky a podělil všechny ve vesnici – staré, mladé, nemocné i zdravé. Každý, kdo ochutnal, pocítil radost a klid. Pole opět plodila hojnost, zvířata byla veselá a vítr zpíval v korunách stromů.

Matěj se stal hrdinou, ale nikdy nezpychl. Každý podzim hlídal hrušeň, a když dozrála nová hruška, vždy ji sdílel.

A Větrunka? Ta se občas vrátila, skrytá v poryvu větru, aby se podívala, jak si vede odvážný chlapec, který porazil oheň s pomocí větru a lásky ke stromu.