Za dávných časů, kdy slunce zářilo jasněji a stromy si mezi sebou šeptaly staré příběhy, existovalo království jménem Hlínov. Bylo to zvláštní místo – celé království bylo vystavěno z hlíny: domy, zdi, dokonce i královský palác měl věže z pečlivě tvarované a vypálené hlíny. Nebyla to však jen obyčejná hlína – říkalo se, že kdysi dávno ji požehnala samotná Země a vlila do ní kousek své síly.

Království vedl spravedlivý král Dobromil, který měl dobré srdce a rád naslouchal příběhům svého lidu. Po jeho boku stála královna Lada, moudrá a laskavá žena, a jejich dcera, princezna Jitřenka, byla známá svou zvědavostí a chutí učit se nové věci.

Na okraji hlubokého lesa za městem žila vědma jménem Morava. Byla stará jako hory a její oči zářily jako měsíční světlo. Lidé k ní chodili pro rady, léky i amulety. Vědma však nebyla jen bylinkářka – uměla mluvit se zvířaty, naslouchat větru a číst budoucnost z pramenité vody. Nikdy neříkala víc, než bylo třeba, a vždy mluvila v hádankách, které se daly pochopit až ve správný čas.

Jednoho dne se v horách za královstvím probudilo staré zlo. Drak jménem Plamenný stín, který byl po staletí zakletý v kameni, se probudil ze svého spánku. Jeho tělo bylo černé jako popel a oči rudé jako žhavé uhlí. Z úst mu šlehal oheň, který dokázal spálit celé pole jediným dechem. Byl rozhněvaný, neboť se cítil podvedený – kdysi mu byla slíbena moc nad zemí, ale byl oklamán a zaklet.

Drak sestoupil z hor a zanechával za sebou spálenou půdu a strach. Král Dobromil svolal své rytíře, ale žádný z nich se nevrátil. Lidé se schovávali ve sklepích, pole neplodila, a voda v řekách se zakalila. Království začalo upadat.

Princezna Jitřenka, ač mladá, cítila tíhu situace. Když slyšela, jak se lidé bojí jít i pro vodu, rozhodla se jednat. V noci potají opustila palác a vydala se do lesa za vědmou Moravou.

„Vědmo, prosím tě o pomoc,“ řekla Jitřenka, když dorazila k jejímu příbytku, postavenému z větví a hlíny, porostlému mechem.

Morava se na ni dlouze zadívala. „Moc, která byla kdysi zakopána v hlíně, se nyní probouzí. Drak není jen zlo – je to zrcadlo toho, co bylo zapomenuto. Pokud chceš zachránit své království, musíš pochopit, co hlína skrývá.“

Jitřenka nechápala, ale vědma jí podala hliněný amulet ve tvaru spirály. „Tento amulet tě zavede tam, kde moc spí. Ale pozor – jen ten, kdo má čisté srdce a odvahu, může moc získat, aniž by byl pohlcen.“

Jitřenka tedy vyrazila na cestu. Amulet ji vedl skrze lesy, pole a kopce, až dorazila k místu, kde země byla černá a praskala. Tam našla starý hliněný kruh – svatyni Země. Uprostřed byl kámen pokrytý starými runami. Když se ho dotkla, pocítila teplo a náhle se před ní zjevila postava – hliněný duch, strážce moci.

„Jsi připravena nést dar Země?“ zeptal se duch.

„Jsem, ale ne pro sebe. Pro své království,“ odpověděla Jitřenka bez zaváhání.

Duch se usmál a položil jí ruku na čelo. V tu chvíli Jitřenka ucítila, jak se v ní probouzí síla – ne síla k boji, ale síla k léčení, růstu a proměně. Naučila se, jak pomocí hlíny uzdravovat, jak šepotem země přivolat déšť a jak proměnit strach v odvahu.

S novou mocí se vrátila do království. Nešla však bojovat s drakem – místo toho vyšla na spálená pole a položila na zem ruce. Země se začala zelenat, řeky se pročistily a vzduch naplnil vůní květin. Lidé vyšli ze svých skrýší a začali znovu věřit.

Když to drak viděl, rozlítil se ještě víc a zamířil přímo k městu. Jitřenka mu však vyšla vstříc.

„Plamenný stíne, nezlob se na nás. Nezapomněli jsme na tebe – jen jsme přestali naslouchat. Ale teď tě slyším. Co potřebuješ?“ zeptala se klidně.

Drak se zarazil. Nikdo se ho nikdy neptal, co potřebuje. Jeho rudé oči pohasly a hlas se změnil.

„Toužím po uznání. Po místě, kde mohu být sám sebou. Byl jsem stvořen, abych chránil rovnováhu, ale lidé mě zavrhli.“

Jitřenka mu nabídla dohodu. „Pomoz nám chránit tuto zemi. Ukaž lidem, že i tvá síla může být užitečná.“

A tak se stalo. Drak Plamenný stín se usadil v horách, kde bděl nad královstvím a chránil je před nebezpečím. Občas přiletěl do města a svým ohněm pomáhal vypalovat nové hliněné cihly pro stavby. Lidé ho začali uctívat ne jako monstrum, ale jako strážce.

Princezna Jitřenka se stala známou jako Hliněná královna, a když její otec zestárl, předal jí korunu. Vládla moudře a s pomocí vědmy Moravy založila školu, kde se děti učily naslouchat zemi, pracovat s hlínou a chápat rovnováhu v přírodě.

Království Hlínov znovu vzkvétalo. Pole byla úrodná, lesy zdravé a lidé šťastní. A v horách se občas zaleskly rudé oči – ne jako hrozba, ale jako připomínka, že i v největší síle může být ukrytý mír.