Kdesi za sedmero lesy a devatero kopci se rozkládalo malé, ale velmi zvláštní království. V jeho středu stál palác z bílého kamene se střechami zářícími jako zlaté slunce. Palác obýval moudrý král Radovan, který vládl celému kraji spravedlivě a s láskou. Měl však jedno skromné tajemství, o kterém kromě něj věděla jen jeho dcera, princezna Lada.

Tím tajemstvím byl prsten. Nešlo o ledajaký šperk, nýbrž o prsten magický, který měl tu moc naplnit přání svého nositele – ale pouze jedno jediné. Prsten byl ukryt ve stříbrném pouzdře, jež odpočívalo na dně truhly v králově knihovně. Král Radovan jej nikdy nepoužil, protože měl za to, že moc přichází ruku v ruce s odpovědností. A přání, byť jediné, je věc nesmírně cenná a musí být použita jen v krajní nouzi.

Jednoho rána král povolal princeznu Ladu k sobě. Byl unavený, jeho vlasy zešedly a kroky měly čím dál pomalejší. „Má drahá dcero,“ řekl jí vážně, „nastává čas, abys ty poznala tajemství, které naše rodina střeží po generace.“ A tak princenzě vyprávěl o prstenu, o jeho moci a o jeho nesmírné ceně.

Lada poslouchala se zatajeným dechem. Měla zvídavou mysl a dobrodružnou duši, ale také dobré srdce. Slíbila otci, že prsten použije jen, pokud nebude jiné cesty.

O několik dní později se však v království začalo dít cosi podivného. V lesích se ztrácela zvěř, ptáci přestali zpívat, a dokonce i řeky jako by tekly pomaleji. Lidé přicházeli za králem se stížnostmi, a on, ač zatím bezradný, je všechny vyslechl a slíbil pomoc.

Jedné noci princezna Lada nemohla usnout. Dívala se z okna svého komnaty, když zahlédla mezi stromy lehké zelené světélko. Byla to třpytivá záře, jež se vznášela nad hladinou starého rybníka za palácem. Rybník byl opředen pověstmi a říkalo se, že je hlubší, než se zdá, a že jeho dno střeží pradávná bytost.

Následujícího dne, ještě za úsvitu, se Lada vydala k onomu rybníku. U jeho břehu našla starého muže v potrhaném plášti, jak sedí na kmeni stromu a češe si dlouhé bílé vousy. Oči měl moudré a hluboké jako hladina rybníka.

„Princezno Lado,“ promluvil k ní, aniž by se představil, „přišla jsi včas. Kraj je ve vážném nebezpečí a jen ty můžeš zabránit tomu, co přichází.“

„Kdo jste?“ zeptala se Lada, lehce zneklidněná, ale stále statečná.

„Jsem Strážce hlubin. Po staletí chráním prastarý pramen života, který se skrývá pod hladinou tohoto rybníka. Jeho voda dává sílu lesům, řece i zvířatům. Avšak někdo se pokusil ovládnout jeho moc ku prospěchu svému, a tím narušil rovnováhu světa.“

„A co s tím mám já?“ podivila se princezna.

„Neseš v srdci čistotu i sílu. A máš prsten,“ odpověděl Strážce s úsměvem, který byl smíšený s ustaraností.

Lada pochopila, že situace je vážná, a rozhodla se najít toho, kdo se pokusil zneužít pramene. Po návratu do paláce vzala prsten a s několika nejvěrnějšími přáteli — koněm Uhříkem, mluvícím havranem Křivolánem a starým královským knihovníkem Matoušem — se vydala na cestu.

Dobrodružství je vedlo až za hranice známých zemí. Prošli bažinami, kde hustá mlha pohlcovala slova, pralesem, kde stromy zpívaly v noci, i horami, jejichž vrcholky se dotýkaly hvězd. Na každém místě museli řešit hádanky, překonávat překážky a hlavně si vytrvale pomáhat.

Nakonec dorazili do Temného údolí, kde se nad jezírkem z černé vody tyčila věž z obsidiánu. V jejím vršku sídlila čarodějnice Rozhorka, kdysi dítě světla, které zpychlo a zatoužilo po nekonečné moci. Pomocí zrcadel odvedla proudy pramene pod svůj palác, čímž narušila život v celém kraji.

Rozhorka však věděla, že někdo přijde, a uvítala princeznu i její družinu s výsměšným smíchem.

„Přišli jste pozdě. Moje moc roste každým dnem a nikdo mi ji nevezme!“ prskla a roztočila kouzelný vír kolem sebe.

Princenzna Lada beze strachu vystoupila vpřed. „Nech tu moc prameni, odkud pochází. Pokud budeš pokračovat, zničíš vše, co má nějakou cenu — život, přátelství, lesy i srdce těch, kteří tě kdysi milovali.“

Ale Rozhorka byla zaslepená touhou po vládě. Vrhla se na princeznu, ale Uhřík se rozeběhl proti ní, Křivolán zmátl čarodějnici svým škrábáním a lítáním, a knihovník Matouš rychle vyslovil zapomenuté zaklínadlo ochrany. Princezna mezitím stiskla prsten v dlani a v duchu pronesla své jediné přání:

„Přeji si, aby rovnováha pramene byla obnovena, a aby každý, kdo bere bez pokory, poznal sílu pokory samé.“

Prsten se rozzářil, jako by do něj udeřil blesk. Na chvíli oslepl každého v okolí.

Rozhorka klesla na kolena. Její černý plášť se proměnil v bledé sametové roucho, oči ztratily lesk moci a nahradily jej kapky skutečného poznání. Nebyla zničena, jen proměněna. Teď už chápala, co způsobila.

Z jezírka pod věží se voda začala pomalu zvedat a vracet zpět ke svému prameni. Proud se vydal na svou přirozenou cestu, a kde dřív umdlévaly větve, začalo znovu růst listí. Ptáci zpívali a zvěř se vrátila do lesů.

Lada a její družina se vrátili do paláce, kde byli vítáni jako hrdinové. Král Radovan, dojatý i hrdý zároveň, objal svou dceru. Všichni v království cítili, že nadešel nový čas — čas moudré vlády, kdy moc nebude nástrojem síly, ale prostředkem ochrany a dobra.

A i když prsten svou moc odevzdal, zůstávala jeho paměť ve srdcích lidí — jako připomínka, že skutečná síla nepramení z čar a kouzel, ale z odvahy, přátelství a čistého srdce.