V jednom zapomenutém koutě světa, za sedmi pahorky a jedním lesem tak hustým, že ani slunce nedokázalo proniknout jeho korunou, se rozkládala malá vesnička jménem Strmoles. V této vesničce žila malá dívka jménem Klárka. Byla chytrá, zvídavá a měla neobyčejně dobrou povahu. Žila s pradědou, který jí každý večer vyprávěl o starých časech, o lese, který chrání mocná kouzla, a o pokladu, který čeká na toho, kdo má čisté srdce a odvahu kráčet nevyšlapanou cestou.

Jednoho dne, když byla obloha jasná a vítr si pohrával s lístky jabloní, uslyšela Klárka podivné mečení za domem. Vyšla ven a u dřevěného plotu stála bílá koza, kterou ještě nikdy předtím neviděla. Její oči byly zlaté, skoro jako by je měl vyřezané ze slunečního světla, a srst měla měkkou a lesklou jako čerstvě napadlý sníh.

„Kde ses tu vzala?“ zeptala se Klárka tiše.

Koza na ni pohlédla, mečela a otočila se směrem k lesu. Pak se zastavila a otočila hlavu, jako by čekala, že ji Klárka bude následovat. A tak se také stalo. Klárka si hodila na záda batůžek s kouskem chleba, kouskem sýra a lucernou a vydala se za kozou do lesa.

Les byl temný, stromy stály těsně u sebe, ale koza šla odhodlaně vpřed, jako by přesně věděla, kudy jít. Klárka jí v patách překročila mechový pařez podobný trůnu a náhle se před ní otevřela mýtina, jakou nikdy dříve neviděla. Na zemi rostly květiny, které slabě svítily, a ve vzduchu poletovaly zářící jiskřičky připomínající hvězdy.

„To je kouzelný les,“ zašeptala Klárka s očima dokořán.

Koza pozvedla hlavu, zamečela a šla dál. Klárka ji následovala a brzy před nimi stála stará studna, na jejímž kamenném okraji byl vyrytý nápis: „Jen tomu, kdo se nebojí, pravda se odhalí.“

Koza třikrát mečela a udeřila kopytem o zem. V tu chvíli se z hlubiny studny ozvalo zpívání. Klárka se naklonila blíž, aby lépe slyšela, a náhle se studna změnila — její dno se rozestoupilo a z hlubin se vznášela stříbrná mlha. Koza vstoupila přímo do mlhy, a Klárka, ač trošku vystrašená, ji následovala.

Než se stačila rozhlédnout, stanula v úplně jiném světě. Stromy byly z křišťálu, potůčky tu zpívaly a podivné bytosti s motýlími křídly tancovaly ve vzduchu. Koza, která byla najednou obklopena zlatým světlem, k ní promluvila lidským hlasem: „Klárko, přešla jsi Hranici kouzel. Tvá odvaha ti otevřela bránu k pokladu. Ale nečekej hromady zlata. Skutečný poklad se skrývá v něčem jiném.“

Klárce se tajil dech. „A v čem?“ zeptala se tiše.

„Musíš ho najít sama. Jen když srdce vede, cesta se ukáže,“ odpověděla kouzelná koza a zmizela ve zlatém záblesku.

Klárka zůstala sama, ale necítila se osaměle. Sešla po křišťálové stezce a brzy narazila na první zkoušku. U malého jezírka seděla smutná víla, jejíž křídla byla zlomená.

„Nemohu létat a nemohu najít cestu domů,“ řekla víla.

Klárka bez rozmýšlení utrhla kolem rostoucí bylinky, svázala jimi křehká křídla a nabídla víle kousek chleba ze svého batohu. Když víla snědla první sousto, její křídla zasvítila a spravila se. Víla se rozlétla a nadšeně zakroužila nad Klárkou.

„Děkuji, děvčátko. Za tvou dobrotu ti dám klíč ke druhé části cesty,“ řekla a v dlaních Klárky se objevil stříbrný klíček.

Klárka kráčela dál, až přišla ke starému domku s dveřmi porostlými břečťanem. Vložila do zámku stříbrný klíč, dveře se otevřely a uvnitř našla další kouzelný tvor – šedého vlčka, který měl na krku řetízek s rudým kamenem.

„Každý, kdo sem vstoupí, musí odpovědět na jedinou otázku: Co je v životě nejvzácnější?“ zeptal se vlček.

Klárka chvíli přemýšlela. „Nejsou to věci, které se třpytí… ani jídlo, ani zlato… Myslím, že nejvzácnější je mít někoho, komu můžeš věřit. Mít rodinu. Přátelství.“

Vlček jí pohlédl do očí a usmál se. Řetízek na jeho krku zazářil a změnil se v malou zlatou skříňku. Ta se sama otevřela a uvnitř zářila malá lahvička s tekutinou barvy měsíčního svitu.

„To je elixír pravdy. Kdo ho vypije, uvidí věci takové, jaké opravdu jsou. Vem si ho. Patří ti.“

Klárka si elixír schovala do batůžku a poděkovala. Pak se les opět proměnil. Vše kolem se rozplynulo do třpytivé mlhy a Klárka stála znovu u staré studny. Z ní vyšla záře a v ní stála kouzelná koza.

„Našla jsi poklad,“ řekla klidně.

„Ale já žádný poklad neviděla,“ řekla překvapená Klárka.

„Ne? Pomohla jsi víle, ukázala laskavost, rozpoznala, co je v životě nejvzácnější… To je poklad, který v sobě lidé často ztratí. Ale ty sis ho uchovala. A navíc jsi přinesla elixír pravdy…“

Koza zacinkala rolničkou, která se jí najednou objevila na krku, a do vzduchu se vznášelo světlo. Z něj se zformoval obraz – pradědeček seděl v křesle, podřimoval. Klárka si uvědomila, že není doma. A že mu musí říct, co zažila.

„Běž,“ řekla koza. „Brána se zase uzavře. Ale jedno si pamatuj – když budeš mít čisté srdce a odvahu pomáhat, kouzla tě vždycky najdou.“

Klárka objala kozu kolem krku, až potem hřívy zachrastily kapky rosy, a pak se rozběhla směrem, odkud přišla.

Když dorazila domů, slunce právě zacházelo za kopec. Pradědeček se usmál a zeptal se: „Tak copak jsi dneska viděla, moje malá cestovatelko?“

Klárka se usmála, podala mu elixír pravdy a vyprávěla mu o kouzelném lese, bílé koze, víle, vlčkovi i o tom, jak pochopila, co je největší poklad na světě.

A pradědeček jí jen zašeptal: „Už dávno jsem to věděl. A teď to víš i ty.“