Za devatero horami a devatero lesy stála stará chaloupka, tak maličká, že by se mohla ukrýt pod roztaženým křídlem sovy. V té chaloupce žila kouzelnice jménem Lada. Nebyla to žádná zlá čarodějnice, jaké obyčejně straší děti v pohádkách. Lada byla dobrá, usměvavá a laskavá kouzelnice, která uměla mluvit se zvířaty, léčit květiny, rozumět šepotu větru a občas umotat z paprsků měsíce stříbrný plášť.

Lada žila v lese sama, ale nikdy se necítila osamělá. Každý den za ní přicházeli zvířecí přátelé pro radu nebo pomoc. Větvičky stromů jí vyprávěly novinky ze světa, a když bylo její srdce smutné, rozkvetlé květiny jí zpívaly ukolébavky.

Jednoho podzimního rána, kdy mlha seděla těsně nad zemí a listí šeptalo mezi sebou oranžově-zlaté pohádky, se Lada vydala do lesa sbírat jmelí a lesní byliny. Kráčela opatrně mezi kapradinami, když najednou zaslechla tenký hlásek.

„Au, ach, pomoz mi!“ ozývalo se zpod pokrouceného keře. Lada nemeškala, odhrnula větve a tam – ležela malá liška s poraněnou packou.

„Ty chudinko,“ zašeptala Lada a něžně lišku zvedla do náruče. „Neboj se, pomohu ti.“

Odnesla lišku do své chaloupky a připravila hojivý odvar z šalvěje, měsíčku a kapky rosa z prvního ranního slunce. Liška se jí dívala do očí a poprvé za dlouhou dobu cítila důvěru k člověku.

„Děkuji ti, kouzelnice,“ řekla tiše, když jí Lada zavinula do deky. „Jmenuji se Ryna… a přišla jsem z daleka. Velmi z daleka…“

Lada se usmála. „Každý má svůj příběh, a já tvůj vyslechnu, až budeš připravená.“

Liška Ryna se zotavovala rychle. Každý den byla silnější a srst jí zářila v barvách podzimu. Večer u krbu Lada vyprávěla příběhy o dávných časech, a Ryna poslouchala s ušima nastraženýma.

Jednou večer, když plameny tančily po stěnách chaloupky, Ryna řekla: „Nastal čas, abych ti pověděla, proč jsem sem přišla.“

Lada se posadila vedle ní.

„Pocházím z království skrytého v mlžných horách, kde se zvířata rodí se schopností mluvit a dýchat magii. V našem paláci rostly stromy se zlatými listy a řeky zpívaly píseň života. Ale jednoho dne přišel temný mrak. Přerostlý stín, který pohltil nebe i zemi. Vznikl z nenávisti a touhy po moci. A v jeho středu stála čarodějka Morgra – temná kouzelnice, která chtěla ovládnout sílu našeho prastarého paláce.“

Lada naslouchala se zatajeným dechem.

„Moje matka byla strážkyně paláce. Poslala mě pryč, aby mne ochránila. Řekla mi, že musím najít Ladu – kouzelnici, která mluví s větrem, květinami i ptáky. Tebe.“

„Já?“ podivila se Lada. „Ale já nikdy nebyla dál než na konec lesa.“

„Má moc byla spoutána, ale tvoje síla je čistá a pramení z lásky ke všemu živému,“ řekla Ryna. „Společně můžeme palác zachránit.“

Lada se dlouho dívala do plamenů. Pak pomalu přikývla. „Když budeš stát po mém boku, vydám se kamkoliv.“

Druhého rána obě opustily chaloupku. Lada si přibalila flétnu, kouzelný prsten po babičce a škapulíř plný bylin. Ryna vedla cestu lesem, přes řeky a mokřady, až dorazily k horám zahaleným mlhou.

Cestou narážely na různá stvoření — zvířata, která byla změněná černou magií. Zajíci mluvili pozpátku, srnky se plazily jako hadi a ptáci létali po zemi.

Lada ve své dlani míchala kapky rosy s písní, kterou si broukaly květiny, a kouzla jí odpovídala. Proměněná stvoření se vracela ke své pravé podobě, a krev zla se rozplývala v doteku dobra.

Jedné noci stanuly pod vysokou rozeklanou skálou, nad kterou se tyčil zámek z mramoru černého jako noc. To byl bývalý palác Rynina rodu – teď však ponořený v tísni.

Stráže s hadíma očima obcházely brány.

„Když chceš dobýt palác, musíš proniknout jeho srdcem,“ pravila stará moudrá poštolka, která zakroužila nad nimi a usedla na větev. „To neuděláš silou. Musíš najít důvod, proč Morgra temnotu objala.“

Lada přemýšlela. „Možná jí chybělo světlo. A světlo je ukryté v každém srdci. Někdy hodně hluboko…“

Vešli do paláce tajnou chodbou z dětských pověstí. Ve stříbrné síni seděla Morgra, zahalená v plášti z nočních můr.

„Přišla ses mi vzepřít, vílo z lesa?“ zaskřehotala. „Kdo si myslíš, že jsi, že mě porazíš?“

„Nepřišla jsem bojovat,“ řekla Lada klidně. „Přišla jsem pochopit.“

Morgra chvíli mlčela, pak zvedla ruku – a kolem zavířily stíny. Ale Lada vytáhla flétnu a zahrála tóny jemné jako vánek. Hudba naplnila síň září barvami jara. Stíny ustoupily a Morgra zaúpěla, neboť jí v duši zabolelo.

Ryna tehdy udělala krok kupředu. „Pamatuješ si ještě, jaké to je – milovat něco tak, že to chráníš i před sebou samou?“

Morgře se roztřásla ramena. „Já… já kdysi bývala dcerou světlého lidu. Ale měli mě za slabou. Zapomněli na mne. Zapomněli milovat…“

Slzy jí stekly z tváří a kápaly na chladnou podlahu. Tam, kde dopadly, vykvetly hvězdice sněženek.

Lada k ní přistoupila a vzala ji za ruku. „Vrať se k tomu, co jsi ztratila. Můžeš to znovu najít.“

A Morgra – která kdysi bývala malou holčičkou se srdcem plným snů – vstala a přejela pohledem palác. A s jejím nádechem začalo zlo ustupovat. Sloupy se rozjasnily, stěny zazpívaly a Rynina matka – zakletá v kámen – se navrátila k životu.

Palác ožil.

Ryna objala matku a oči jí zářily jako raní rosa.

Lada stála s flétnou v ruce, když k ní Ryna přišla.

„Zůstaneš v paláci?“ zeptala se.

Lada se usmála. „Ne. Můj domov je v lese se šepotem mechů a písní větru. Ale budu vždy nablízku, když budete potřebovat pomoc.“

A tak se kouzelnice vrátila do své lesní chaloupky. Ale nikdy už nebyla jen obyčejnou dívkou z lesa. Byla nositelkou světla, která ukázala, že i temnota touží po pochopení.

A z každého kouta lesa se jí neslo jemné děkovné “děkuji”, šeptané větvemi, zpívané květinami a znějící srdcem každého stvoření, které se vrátilo k dobru.