Za devatero horami a devatero řekami se rozkládalo království jménem Zelenodol. Byla to země plná voňavých luk, hlubokých lesů a třpytivých potůčků. Všude zpívali ptáci, květiny se klaněly větru a lidé tam žili v míru a radosti. Ale jako každé krásné místo, i Zelenodol měl své tajemství.
V temném zákoutí Hvozdu šumícího žil starý had jménem Křižák. Nebyl to obyčejný had – měl šupiny jako smaragd, oči jako jantar a hlas, který zněl jako šelest listí při letním vánku. Křižák byl strážcem lesního pokladu, pokladu, který prý měl moc uzdravovat, přinášet štěstí a splnit jedno přání tomu, kdo ho nalezne. Ale poklad mohl najít jen ten, kdo měl čisté srdce a dobré úmysly.
Jednoho dne se do Zelenodolu přitoulal cizinec. Byl to loupežník jménem Radan, známý po celém okolí jako lstivý a nebezpečný muž. Cestoval z místa na místo, kradl, co mu přišlo pod ruku, a nikdy se nezdržel dlouho. Když se doslechl o pokladu chráněném kouzelným hadem, jeho oči se zaleskly chamtivostí.
„Jestli je ten poklad skutečný,“ mumlal si pro sebe, „pak se stanu nejbohatším člověkem na světě! A žádný hloupý had mi v tom nezabrání!“
Radan se vydal do Hvozdu šumícího. Ale les nebyl jako ostatní – stromy tam šeptaly a měnily směr, cesty mizely a znovu se objevovaly jinde, a podivné bytosti se mihotaly mezi kapradím. Loupežník se nebál, měl luk, dýku a pytel plný pastí. Ale les měl vlastní pravidla.
Když dorazil k mýtině uprostřed hvozdu, kde prý had přebýval, uviděl ho – Křižák se vinul kolem starého pařezu, jeho oči zářily v šeru. Radan se skrčil do stínu a vytáhl luk, ale sotva natáhl tětivu, šíp mu z ruky vyklouzl a proměnil se v list.
„Kdo přichází se zbraní v ruce, opustí les s prázdnou,“ ozval se had klidným hlasem. „Poklad nepatří chamtivým.“
Radan se rozzuřil. „Já si ten poklad vezmu, ať chceš nebo ne!“
Ale jakmile to vyslovil, země pod ním se otevřela a on se propadl do kořenů starého dubu. Nebylo to však smrtelné, nýbrž kouzelné – dub ho uvěznil do svých kořenů a nechal ho tam spát, dokud se jeho srdce nezmění.
Daleko odtud, v malé vesnici při okraji lesa, žila dívka jménem Maruška. Byla to sirota, vyrůstala u staré bylinkářky, která ji naučila rozumět přírodě, léčit bylinami a naslouchat hlasům lesa. Maruška byla laskavá, pracovitá a měla zvláštní dar – rozuměla řeči zvířat.
Jednoho dne do vesnice přiběhl vyděšený zajíc. „Pomoc, pomoc! Les je v neklidu! Had strážce je v nebezpečí a poklad hrozí, že padne do špatných rukou!“
Maruška neváhala. Vzala s sebou plátěný pytlík s bylinkami, hliněnou misku a flétnu, na kterou hrála, když chtěla uklidnit zvířata. Vydala se do lesa, aniž by tušila, jaké dobrodružství ji čeká.
Les ji přijal jinak než Radana. Cesty se jí samy odkrývaly, stromy se nakláněly, aby ji ochránily před deštěm, a ptáci jí ukazovali směr. Po několika dnech cesty dorazila k mýtině, kde uviděla Křižáka.
„Přišla jsi kvůli pokladu?“ zeptal se had.
Maruška zavrtěla hlavou. „Nepřišla jsem pro bohatství. Zajíc mi řekl, že jsi v nebezpečí, a já jsem ti chtěla pomoci.“
Had se na ni podíval dlouhým pohledem. „Málokdo přichází, aby pomáhal. Většina hledá jen prospěch. Ale ty máš srdce čisté jako horská studánka.“
Vtom se ze země ozvalo zavrzání a mezi kořeny dubu se objevila dřevěná truhlička. Křižák po ní šlehl ocasem a truhla se otevřela – uvnitř zářil modrý krystal, kolem nějž se vznášel zlatý prach.
„Toto je poklad lesa,“ řekl had. „Krystal přání. Můžeš si přát jediné. Ale pamatuj – přání musí být upřímné.“
Maruška chvíli mlčela. Pak zavřela oči a řekla: „Přeji si, aby les zůstal chráněn navždy a aby každý, kdo sem vstoupí, cítil jeho krásu a naučil se ho milovat.“
Křižák se usmál. „Tvé přání je moudré.“
V tu chvíli se les rozzářil. Stromy zazpívaly tichou píseň, ze všech koutů lesa se začala šířit vůně květin a vítr zavanul, jako by objímal vše živé. Krystal se proměnil v světelného motýla a odletěl k nebi. Od té chvíle byl Hvozd šumící chráněn kouzlem, které odhalovalo pravé úmysly každého, kdo do něj vstoupil.
A co se stalo s Radanem? Když kouzlo lesa zesílilo, jeho srdce se začalo pomalu měnit. Každý den poslouchal šepot kořenů, každý večer slyšel zpěv stromů a každý sen mu ukazoval, co jeho chamtivost napáchala. Po sedmi letech se probudil jiný – skromnější, klidnější a srdcem otevřený.
Vrátil se do vesnice, kde ho nejprve všichni podezřívali, ale postupně si získal důvěru svou prací a ochotou pomáhat. Stal se strážcem stezky vedoucí do Hvozdu a vyprávěl příběhy o hadovi, dívce a pokladu, který nikdo nemůže vlastnit, ale každý může chránit.
Maruška se vrátila domů, ale Hvozd nikdy neopustila úplně. Často tam chodila, mluvila se zvířaty a naslouchala šepotu stromů. A když jednou zestárla a její vlasy zbělaly jako jarní květy, říkalo se, že splynula s lesem, stala se jeho duší a její píseň vánku se prý dá slyšet dodnes, když zavřete oči a položíte ucho ke starému dubu.
A poklad? Ten už nikdo nehledal. Protože každý, kdo do lesa vstoupil s čistým srdcem, pochopil, že opravdovým pokladem je samotný les – jeho krása, klid a kouzlo, které nelze koupit ani ukrást.