V hlubokém srdci Čarolesa, kde stromy šeptají starodávné písně a kapky rosy svítí jako drahokamy, žila jedna velmi zvláštní bytost — jednorožec jménem Lumír. Měl stříbrnou srst, která se třpytila i v nejtemnější noci, a jeho roh zářil jako měsíc nad klidným jezerem. Lumír byl poslední svého druhu a strážcem lesního klidu a kouzel.
Jednoho večera, kdy oblohu rozzářila zvlášť jasná hvězda, která padala pomalu a tiše k zemi, pocítil Lumír v srdci zvláštní hřejivý pocit. Hvězda nezmizela jako jiné — dopadla někam do nitra lesa. Země se jemně zachvěla a stromy se uklonily ve směru, kam hvězda spadla. Bylo to znamení. A Lumír věděl, že hvězda není obyčejná. Byla to Hvězda přání — dávno ztracený klenot nebes, která prý dokáže odemknout poklad skrytý před očima lidí i lesních bytostí.
Druhého dne se Lumír vydal na cestu. Vítr mu tiše šeptal, ptáci zpívali nové melodie a lesní stvoření jej sledovala s respektem. V hustém houští narazil na malou veverku jménem Flíček, která si všimla noční záře a chtěla zjistit, co se v lese děje. „Lumíre,“ pověděla chvějícím se hláskem, „v noci něco spadlo z nebe. Cítila jsem, jak listí šeptá o pokladu, který změní náš les navždy. Vem mě s sebou, prosím.“
Lumír se usmál. Věděl, že každé malé srdce, které bije v rytmu lesa, je důležitou součástí tohoto dobrodružství. Společně pokračovali dál, přes mechové mýtiny, kolem zpívajících potůčků až k zakázanému stromoví, které rostlo u jeskyně staré jako samotný čas.
U ústí jeskyně je zastavila stará sovice jménem Máliva. Měla moudré, zlaté oči a věděla všechno, co se stane, než se to vůbec stane. „Do jeskyně nemůže vstoupit nikdo, kdo v srdci nosí sobectví. Poklad, který hledáte, není jen zlato a drahokamy. Je to světlo, které může ozdravit les, ale i ublížit, pokud se dostane do špatných rukou.“
Veverka po chvíli mlčení pokývala hlavou. „Nechceme nic pro sebe. Chceme jen pomoci našemu lesu, aby byl zase tak krásný jako dřív. Už příliš dlouho vadne a ztrácí barvy.“
Sovice svolila a zvedla křídlo. Zjeskyně vystoupilo slabé namodralé světlo a vzduch zesílil kouzlem. Lumír vkročil dovnitř a Flíček jej následoval. Jeskyně nebyla temná, jak by si jeden mohl myslet. Všude kolem zářily krystaly, jako by strop byl součástí hvězdné oblohy.
V samém středu jeskyně, na kamenném podstavci porostlém mechem a kapradinami, ležela Hvězda přání. Zářila laskavým světlem a hřála jako letní slunce. Když se jí Lumír dotkl čenichem, uslyšel v hlavě jemný hlas: „Jsi připraven darovat poklad pro dobro všech, i když jsi mohl mít přání jen pro sebe?“
Lumír bez váhání odpověděl: „Ano. Ať les znovu roste, ať stromy zpívají, ať voda teče čistě a ať každý tvor najde bezpečí.“
Hvězda se rozzářila tak, že museli zamhouřit oči. Když světlo pohaslo, jeskyně se proměnila — stěny se otevřely a odhalily ztracenou Zahradu světla. Byla to tajná část lesa, ukrytá po staletí kouzlem, kde rostly rostliny, jaké nikdo z nich neviděl. Každý květ zářil jinou barvou, vzduch voněl jako med a zvonky květin cinkaly tichou melodii.
Ale to nebyl onen poklad. Skutečným pokladem byla voda, která tu pramenila. Pramen Živobytí. Každá kapka v sobě nesla sílu hvězd a dokázala uzdravit půdu, hojit zlomené větve i srdce. Lumír se postavil na kraj zahrady a jeho roh začal zářit. Světlo z něj se spojilo s pramenem a proudilo do celého lesa. Stromy se narovnaly, zvířata vyběhla z úkrytů a květy rozkvétaly ve všech odstínech duhy.
Po celé týdny lidé z vesnic říkali, že les vypadá jinak. Znovu zelenal a dýchal. I oni cítili, že něco kouzelného se stalo, i když nikdo nevěděl co přesně.
Lumír se vrátil na svou mýtinu. Už nebyl sám. Flíček se usadil v jeho korunovém stromě a často spolu sledovali hvězdy. Hvězda přání zůstala v Zahradě světla, jejíž místo znali jen oni a pár lesních stvoření. Ale kdokoliv hledal dobro v srdci, přišel v lese na místa, kde se dřív nedalo vkročit. Les je vítal.
A tak Lumír, poslední jednorožec Čarolesa, zůstal strážcem světla, zvuku a života. Možná ho někdy uvidíš, když se zadíváš do stínu stromů a zahlédneš záblesk stříbrné srsti. Pak už budeš vědět, že les nespí — dýchá, zpívá a hlídá své kouzlo.