V hlubokém údolí, obklopeném vysokými horami a zašlým lesem, stála malá kamenná chaloupka. Byla porostlá mechem, její střecha byla ze starých dřevěných šindelů a okolo ní rostly levandule a mateřídoušky. V chaloupce žila stará vědma jménem Vesna. Byla známá široko daleko pro své bylinky, moudrost a prastaré kouzelnické umění, které zdědila po své prababičce. Nikdy nikomu neublížila, a její srdce bylo plné laskavosti, ale lidé se jí přesto trochu báli – protože rozuměla větrům a mluvila se stromy.

Jednoho jarního rána, když se Vesna chystala sbírat kapradiny do svého lektvaru pro dobrou náladu, pocítila zvláštní tíseň ve vzduchu. Vítr, který se zpravidla proháněl jen tak mezi stromy a rozcuchával jí šedé vlasy, náhle utichl. Ptáci přestali zpívat a kdesi v dálce se ozvalo hluboké, táhlé zavytí. Vesna se zarazila a sklonila se k zemi. Když dlaní pohladila chladnou půdu, sykla. „Někdo narušil klid větru. Někdo, kdo nemá čisté úmysly…“ zamumlala tiše pro sebe.

Z vedlejšího koutu chaloupky se ozvalo zašustění. Na malém stole spočívala podlouhlá, starobylá hůlka. Nebyla zlatá ani blýskavá, ale vyřezávaná z prastarého dubu, posetá runami a třpytivými zrníčky měsíčního prachu. Vesna ji nepoužila už mnoho let. Byla to dědičná hůlka moudrých žen z jejího rodu a měla život sama o sobě. Hůlka se začala pomalu třást, jako by cítila, že její čas znovu přišel.

„Zdá se, že zlo přichází, ať chceme nebo ne,“ pronesla Vesna a vzala hůlku do ruky. V tu chvíli se dveře chaloupky rozlétly a dovnitř vtrhl ledový vítr. Nese s sebou šepoty, úzkost a stíny. Vesna pevně sevřela hůlku, pronesla ochranné zaklínadlo a vítr se utišil. Ale jen na okamžik.

Vesna tušila, kdo může stát za touhle náhlou změnou. V horách, vysoko nad krajem, kdysi žila temná čarodějnice jménem Gorga. Byla vyhnána před desítkami let, když se pokusila ovládnout všechny čtyři větry a proměnit je v bouře, které by jí sloužily. Větrní duchové se ale vzepřeli, s pomocí Vesniny prababičky čarodějnici porazili a uvěznili ji do čarovného víru ve Srázech zapomnění.

Teď se však zdálo, že Gorga znovu otevřela své oči. A ještě hůř – kdosi jí nejspíš pomohl.

Vesna opatrně vyšla z chaloupky. Vítr se točil kolem jejích nohou jako vystrašené kotě. Podívala se k obloze. Mračna se stahovala do temné spirály, směřující přímo k Srázům. „Musím za větrem. Musím jej znovu osvobodit…,“ řekla tiše a vydala se na cestu.

Její cesta vedla lesem, kde se větve stromů skláněly k zemi. Les jí šeptal zprávy – víly byly zalezlé v mechu, skřítkové nevystrkovali nos ze svých nor. Všichni cítili přicházející zlo.

Po třech dnech cesty, kdy přešla pavučinové mokřady, prošla Hájem tisíci stínů a překročila Tichou řeku, došla konečně ke Srázům zapomnění. Tady stála kamenná věž, kdysi hrdá a bílá, nyní olámaná a zarostlá černým břečťanem.

Z víru se ozývalo sílící kvílení. Náhle se z něj vynořila stínová postava. Gorga vypadala jinak – magicky i strašlivě. Vlasy jí vlály jak černé prapory, oči měla bledé jak měsíc nad hrobem. V ruce třímala černou hůl, na jejímž konci doutnala nefritová koule, v níž se točil zelený vítr.

„Vesno,“ zasyčela čarodějnice, „tys mě a mé sny kdysi zradila. Nyní já, s dechem severního větru, se vracím pro svou pomstu. Větry mi patří. A když ovládnu jejich srdce… celý svět se mi poddá!“

Vesna nic neřekla. Jen sevřela svou hůlku pevněji a klekla si na zem. Položila dlaň na skálu a zašeptala slova starší než slunce.

Zemí projel záchvěv. Z nebe začaly padat jemné sněhové vločky, které se však na zemi okamžitě měnily na kapičky vody. Větry, podobné průsvitným duchům, se začaly objevovat kolem nich – východní vítr jemně hladil listy, západní zpíval tichou píseň, jižní přinesl teplotu slunce, a severní fičel chladivě, ale také lítostivě.

„Nech je jít, Gorgo,“ pronesla Vesna klidně. „Nejsou tvoji otroci. Jsou duchem světa. Svobodní.“

Gorga se zasmála, až z toho zamrzla okolní tráva. „Svobodným se nikdo nestává. Svobodu si bere jen ten, kdo si ji uzurpuje!“

S těmi slovy vrhla k Vesně proud černé mlhy. Vesna máchla hůlkou, která rozzářila modrý paprsek, a mlha se rozptýlila. Mezi ženami se rozhořel kouzelný souboj – blesky, třesky a rytmické údery kouzel, z nichž některé osušívaly vítr a jiné hřměly jako letní bouře. Zem pod nimi vibrovala.

Nakonec, když už síly docházely oběma, Vesna pozvedla hůlku k nebi a vykřikla poslední zaklínadlo. Zavolala vítr, slunce, vodu a zemi, aby jí propůjčily poslední sílu. Čtyři elementy se spojily a vlétly do hůlky, která se zaleskla jako padající hvězda. Silou, která vycházela z rovnováhy, Vesna smetla Gorgu do víru, odkud přišla.

Gorga zmizela, spolu s černou větví své hůlky, a vír se ztratil, jako by nikdy neexistoval.

Nebe se rozjasnilo, vítr opět začal vanout volně a přinesl s sebou vůni jara. Vesna se unaveně posadila na kámen. Kousek od ní zavířil jižní vítr a zněžněle ji pohladil po tváři. Větříci kolem ní tančili jako děti a šeptali jí děkovná slova.

Když se Vesna vrátila do své chaloupky, vítr ji předcházel – šeptal ptákům, zvířatům i lidem, že zlo bylo poraženo. Babička z údolí opět přinášela do vesnice léčivé čaje a kouzelné masti, a její hůlka spočívala zase tiše na stole. Našla klid.

Ale pokud se někdy znovu zvedne zvláštní vítr a v dálce se ozve vytí, snad se hůlka opět zachvěje. A Vesna, i kdyby byla stará jako tisíc let, znovu povstane, aby chránila rovnováhu světa.