Za dávných časů, kdy kouzla byla běžná jako rosa na ranních listech a hvězdy se na nebi třpytily jako střípky zrcadel, stál uprostřed hlubokého lesa palác celý z bílého mramoru. Jeho věžičky se zvedaly do výše jako vztyčené prsty a střešky měly tašky z měsíčního stříbra, které se leskly i za nejtemnější noci. Tomuto paláci vládl starý král Mirabel se svou královnou Lysie a jejich jedinou dcerou, princeznou Eliškou.

Palác byl obklopen zahradami, které nikdy nepřestaly kvést, a stromy tak vysokými, že se jejich koruny dotýkaly oblak. V lese za zahradami žil králík jménem Břéťa. Nebyl to obyčejný králík – měl bílou srst s modrou náprsní skvrnkou ve tvaru hvězdy a oči zelené jako jarní listy. Břéťa rozuměl řeči ptáků, víl i vody. Žil v dutině starého javoru, kam si nosil spadlé listí, které pečlivě sbíral a ukládal podle barvy, tvaru i vůně.

Jednoho podzimního večera, kdy listí začalo hrát všemi barvami ohně, se po obloze kutálel plný měsíc. Světlo ze stříbrného kotouče ozářilo palác i les, a celé království spalo klidným spánkem. Jen princezna Eliška nemohla usnout. Seděla u okna ve své věži a hleděla na měsíc s pocitem, že ji něco volá. A ten pocit sílil noc od noci, až se jedna noc měsíc přiblížil tak nízko, že se téměř dotkl vrcholku její věže.

V té chvíli se z měsíční záře oddělila postava – byla to měsíční paní, tajemné stvoření z perleťového světla. Usmála se na princeznu a promluvila hlasem jako šelest lístků: „Princezno Eliško, tvé srdce v sobě nese klíč k našemu světu. V lese za palácem leží Bráně listů – když ji najdeš v pravý čas, otevře se ti cesta do Měsíční říše. Ale pozor, cesta je kouzelná i nebezpečná. Tvým ochráncem bude králík Břéťa, nebojácný sběratel listí.“

S těmi slovy zmizela, a světlo měsíce zesláblo. Eliška, vzrušená nečekaným poselstvím, se druhého rána vyplížila z paláce – s pláštěm vyšitým stříbrem a kapsami plnými chleba a jablečných plátků – a zamířila do lesa.

Les v ranním světle šuměl a zpíval. Ptáci jí otvírali cestu, veverky jí házely oříšky do cesty jako znamení souhlasu. Brzy narazila na Břéťu, který právě skládal do hromádky listy javoru, jejichž zlaté okraje mu připomínaly západy slunce.

„Princezno Eliško,“ řekl uctivě a uklonil se, „čekal jsem tě. Dnešní noci padne třetí list Měsíčního javoru. S tímto listem se brána otevře. Ale cesta do Měsíční říše je vystlaná zkouškami. Musíme být odvážní.“

Společně se vydali hlouběji do lesa, dál než kdy kdo z paláce došel. Všude kolem nich se začaly dít podivné věci – stromy měnily tvar, zpěv ptáků zněl pozpátku a čas jakoby tekl jinak. Po cestě je zastavila skupina mechem porostlých strašidel, co tančila v kruhu. Ta strašidla nechtěla nikoho pustit dál, kdo by neuhodl hádanku:

„Dokud mech roste,
a listí padá,
když cesta je křivá
a stromy se hledí do zrcadla,
co roste vzhůru nohama,
a přesto nikdy nespadne?“

Eliška se zamyslela a pak s úsměvem odpověděla: „Kořen.“ Strašidla zmizela jako pára.

Další překážkou byla řeka světélkujících ryb, která nebyla vodní, ale listová – proudila listím jako řeka z barev. Přes ni se dalo přejít jen, pokud člověk rozlišil pravý list Měsíčního javoru. Břéťa se tu ukázal jako pravý odborník a rychle našel plovoucí list s perletí na okrajích. Když na něj Eliška stoupla, list se rozšiřoval pod její váhou a donesl ji bezpečně na druhý břeh.

Když slunce zapadlo a měsíc se opět dotkl obzoru, došli k Bráně listů. Vypadala jako oblouk spletený z větví, lián a listí všech myslitelných barev. Třetí list Měsíčního javoru, který právě ten večer spadl, se snesl lehce jako pírko k nohám Elišky. Břéťa ho opatrně zvedl a zasunul do dutiny v kmeni dubu vedle brány.

Oblouk zazářil, větve se rozdělily a před nimi se rozevřela chodba z mlhy a světla. Vstoupili. Za branou byla Měsíční říše – krajina, kde rostly stromy se světélkujícími korunami, jezírka byla plná světla a obloha věčně posetá hvězdami. Ale krása skrývala starost.

Zjevil se jim stařec v plášti z měsíčního prachu – Strážce noci. Řekl, že Měsíční studna, zdroj rovnováhy mezi světy, vysychá. Potřebuje být napojena hrdinským srdcem a obětováním něčeho vzácného.

Eliška dlouho přemýšlela. Nakonec sáhla do své kapsy a vytáhla stříbrný amulet ve tvaru srpku, který jí při narození darovala maminka. “Je to můj největší poklad,” řekla. Když ho uložila do studny, ozářilo místo světlo tak jasné, že hvězdy samy se na nebi zaradovaly.

Studna se znovu naplnila a Měsíční říše se rozzářila novým životem. Strážce noci se usmál a předal Elišce stříbrný list – amulet přátelství mezi světy. Pak se čas schoulil jako kočka a najednou byli Eliška s Břéťou zpět před palácem, jako by se nic nestalo.

Ráno našli strážní princeznu spící pod javorovým stromem v královské zahradě, s králíkem v náručí a zvláštním stříbrným listem v dlani. Král s královnou se radovali, že je v pořádku, a poslouchali její vyprávění s úžasem.

Od té doby Eliška často chodila do lesa s Břéťou. Lidé říkali, že si povídá se stromy a že když je úplněk, její věž svítí jako reflektor přes celé království. A v zahradách paláce rostl podivný strom, jehož listy byly stříbrné a padaly jen při měsíčním světle…