V dávných časech, kdy se listí na stromech měnilo zlatem dříve než přišel podzim, žila v hlubokém lese kouzelnice jménem Sedmikvětka. Byla to laskavá a moudrá žena s očima barvy dešťové oblohy, která pomáhala všemu živému — od zraněných veverek po stromy, jež zapomněly, kdy mají začít kvést.
Les, kde Sedmikvětka žila, byl kouzelný. Stromy tam šuměly písně o dávných časech, potůčky zpívaly o radosti vody a každý lísteček měl vlastní příběh. Uprostřed tohoto lesa se nacházelo zvláštní místo — Stříbrná mýtina. Nikdy tam nezavládl stín, a i v nejtemnější noci se tam vše lesklo, jako by někdo rozsypal po trávě a květech smítka čistého stříbra. Říkalo se, že to místo je domovem víláků — kouzelných bytostí s průsvitnými křídly, které nenápadně pečují o rovnováhu mezi světem lidí, zvířat a přírodního kouzla.
Jednoho dne se však nad lesem začaly shlukovat zlověstné mraky. Vítr přinášel podivné šepoty, a všichni obyvatelé lesa pocítili zvláštní chlad. I Sedmikvětka vnímala, že se blíží něco neobvyklého. Listí ze stromů začalo šednout, potoky ztrácely svůj zpěv a dokonce i ptáci zpívali tišeji než dřív.
Jednoho večera, když se Sedmikvětka sešla s duchy stromů, objevila se na mýtině postava zahalená ve stínech. Mluvila hlasem, který připomínal praskání suchých větví: „Stříbrná mýtina brzy zčerná. Víly se ztratí a s nimi i tvé kouzlo. Přichází Temný listonoš.“
Kouzelnice věděla, že to není věštba, ale varování. Odebrala se tedy do své skromné chaloupky, která stála na můstku mezi dvěma starými duby, a listovala ve svitcích, které jí zůstaly po její mistrové, Praménce z luny. Tam našla zmínku o tom, kdo Temný listonoš je — dávný duch padlého stromu, který byl kdysi moudrým vládcem jejich lesa, ale jeho srdce ztemnělo, když byl pokácen v době neúrody. Jeho duše se navrátila z hlubin země a teď kráčela lesem, aby znovu získala ztracenou moc tak, že pohltí stříbro mýtiny a s ním i vílky v ní ukryté.
Sedmikvětka věděla, že sama nebude mít dost síly, aby ho zastavila. Proto se vydala na cestu skrze spící les, aby našla ostatní bytosti, které by jí pomohly — víly, stříbrovětříky, ale i zanechané vlisty — kouzelné listy, které kdysi přinášely poselství mezi světy.
Na své cestě potkala víláka jménem Jiskřík. Byl to jeden z posledních svého druhu — malý, zvídavý tvor s očima zářícíma jako odlesky měsíce a hlasem jako štěbetání potůčku. Uměl mluvit s listím a při jeho doteku listy měnily barvy jako duhový opar.
„Temný listonoš přichází a chce pohltit stříbro světla,“ vysvětlila mu Sedmikvětka.
Jiskřík zavřel oči a naslouchal šepotu jednoho listu javoru: *Duch se blíží, ale stříbro není jen kov. Stříbro je paměť světla.*
S touto novou nadějí se Sedmikvětka a Jiskřík vydali na další cestu. Museli najít Strom zrcadlení — starý buk, jehož kmen odrážel nepravdy a odkryl pravou podstatu věcí. Ten měl sílu ukázat, co Temný listonoš skutečně hledá.
Když konečně dorazili ke Stromu zrcadlení, objevili, že je napůl uvadlý. Jeho listy byly šedivé, jako by zapomněly, proč vyrůstají. Sedmikvětka přiložila dlaň na jeho kůru a vyslovila starodávné zaklínadlo, které zní vlastně jako píseň:
„Kořeny, co pamatují déšť,
větve, co znají mráz,
pověz nám, co skrývá stín,
neboť pravda chrání nás.“
Strom se zachvěl a na jeho kmeni se objevilo zrcadlení — obraz temného ducha, smutného a zkřiveného, se zlomeným srdcem, které nezapomnělo na svůj dávný domov. Nehledal zlo, ale útočiště, chtěl se znovu stát strážcem lesa, ale jeho bolest mu bránila vidět světlo.
„Temný listonoš není ďábel, je to zatracený strážce,“ zašeptal Jiskřík.
„Musíme mu vrátit naději,“ řekla rozhodně Sedmikvětka. „A stříbro není předmět, je síla vzpomínek, dobroty a lesního kouzla.“
Utkali plán. Přes noc nasbírali kapky rosy ze stříbrných trav osvícených světlem hvězd. Jiskřík každou kapku proměnil ve zrcadlový perliček-list. Tyto listy pak připnuli na větve všech stromů kolem Stříbrné mýtiny. Když Temný listonoš přišel, blížil se v tichu, dusivý jako mlha. Ale v záři z perličkových listů se zrcadlil jeho pravý obraz — ten, kým býval.
Když to uviděl, zaskvěl se černý kmen jeho postavy měkčím světlem. Zastavil se, vzdychl a jeho postava začala mizet. Místo ní zůstala jen hrst lesklých stříbrných listů, které se samy snesly na zem.
Z těch listů pak vyrostl nový strom — Strom smíru. Temný listonoš se stal jeho duchem. Ať už kdo přišel na mýtinu s čistým úmyslem, strom poskytl útěchu. Víly se navrátily, potůčky opět zpívaly, listí se zbarvilo do všech barev a Sedmikvětka s Jiskříkem se stali strážci příběhů lesa. Každé dítě, které někdy poslouchalo šumění listí a věřilo v kouzla, vyslalo do lesa tiché „děkuji“ – a les jim ten pozdrav větrem vždy vrátil.