V srdci hlubokého lesa, kde stromy šeptaly za větru dávné příběhy a květy voněly kouzly, žila dívka jménem Klárka. Bydlela v malém domku postaveném z hlíny a mechu, který si se svou babičkou kdysi dávno vlastnoručně postavila. Byla to statečná a zvídavá dívka s laskavým srdcem, která milovala přírodu a rozuměla řeči zvířat, i když to nikdy nikomu neříkala.

Jednoho slunečného dne, když Klárka sbírala bylinky u potoka, uslyšela nářek. Zvuk vycházel z houštiny a zněl jako tlumený pláč. Bez váhání tam běžela a mezi kapradím našla zraněného zajíčka. Měl poraněnou nožku a kolem něho byly stopy, které nepatřily žádnému lesnímu zvířeti. Klárka ho opatrně vzala do náruče a nesla ho domů.

„To nebyl vlk… Bylo to něco jiného,“ šeptal zajíc. Klárka zamrkala. Jak mohl mluvit?

„Ty… ty… mluvíš?“ vykoktala překvapeně.

„Ano. Zvířata vždy mluvila, ale rozumí jim jen ti, kdo mají čisté srdce a naslouchají. Ty jsi jedna z mála,“ odpověděl zajíc bolestivě, „a teď je čas, abys věděla pravdu. Ve staré části lesa žije čarodějka jménem Noridia. Ukradla diamant země — srdce všech lesů, luk, řek i hor. Bez něj začne hlína praskat, květy uvadat a les zahyne. To ona mě napadla, chtěl jsem jí diamant vzít zpět.“

Klárka zbledla. Země, kterou milovala, byla v nebezpečí.

„Musím jí ten diamant vzít zpátky,“ řekla rozhodně, i když jí srdce bušilo až v krku.

Zajíc ji smutně pohladil čumáčkem. „Její doupě je plné čar a hádanek. Ale snad ti moje rada pomůže — nic, co je pevné a tvrdé, neprojde bránou. Jen hlína je klíčem.“

Klárka si celý večer připravovala výbavu — vzala si plátěný vak, kus chleba, sušené jablko, a do malé keramické misky nabrala hlínu ze svého dvorku, kde vždy rostly nejkrásnější květiny. Když ranní mlha objala stromy, vydala se na cestu.

Šla mlčky, hledíc do korun stromů, naslouchajíc zpěvu ptáků, kteří jí ukazovali směr. Prošla kolem vodopádu, kde se voda třpytila jako sklo, minula houštinu s trnítky ostrými jako jehly a konečně dorazila k úpatí hory, kde měla čarodějka své sídlo.

Hora byla holá, kamenná a chladná jako led. U její úpatí stála obří brána ze stříbrného dřeva, bez kliky, bez zámku. Nad ní bylo vyryto: „Kdo z kamene přichází, padne. Kdo z hlíny vzejde, projde.“

Klárka vytáhla misku s hlínou a natřela si jí ruce i tváře. Cítila, jak jí proudí tělem slabé chvění — magie? Přistoupila ke dveřím a položila dlaň na desky. Najednou se brána tiše pootevřela jako list ve větru.

U vstupu jí čekala první past. Mlha, která šeptala slova pochybností.

„Jsi jen děvče z lesa. Nemáš šanci. Jdi zpět,“ zněla slova.

Klárka zavřela oči a vzpomněla si na vůni mateřídoušky z domova, na smích babičky a zvuky ptačího zpěvu. „Možná nejsem hrdinkou z příběhů, ale mám srdce, které hoří pro tuto zemi,“ pronesla klidně. Mlha se rozptýlila.

Pokračovala dál, až se ocitla v síni plné zrcadel. V každém byl jiný obraz — Klárka zlá a pyšná, Klárka zbabělá, Klárka, která selhala.

Hlas se rozezněl: „Která jsi pravá, Klárko?“

Chvíli stála mlčky. Pak ukázala na odrazy v matném skle, kde běžela lesem s usměvavýma očima. „Jsem ta, která miluje. A láska nikdy nelže.“

Hrůzná zrcadla popraskala a rozpadla se na střepy.

Nakonec dospěla do síně čarodějky. Noridia tam stála, vysoká, s vlasy jako stíny a očima jako zimní noc. V její ruce zářil diamant země — pulzující, živý, obrovský jako jablko, osvětlující celou síň.

„Tak tys to byla, co prošla mými kouzly,“ zasyčela Noridia. „Myslíš, že můžeš změnit osud? Hlína, na které stojíš, je slabá. Krása se rodí z lesku!“

Klárka se jí ale nebála. „Hlína je zázrak. Skrývá semínka, živí vodu, dýchá. Tvůj diamant bez ní nic nezmůže.“

Noridia zlostí zvedla ruce, ale právě v tu chvíli Klárka vyndala malou hrudku hlíny ze své misky a hodila ji na podlahu. Když dopadla, z hlíny začaly růst zelené výhonky. Rozbujely se podlahou, vinuly se vzhůru a začaly sálat světlo, které vycházelo z hloubky země.

Noridia vykřikla. „Ne! Ta energie… Její moc je čistá… Příliš silná…“

Diamant jí vypadl z ruky. Klárka ho zachytila. V tu chvíli se jí celým tělem prohnala hřejivá vlna energie, jako by jí země děkovala. Noridia padla na kolena a její černé šaty se začaly měnit v šedé, až nakonec z ní zbyla jen hromádka prachu, co se tiše vsákla do hlíny.

Klárka stála uprostřed síně, v rukou s diamantem, který teď zářil ještě více. Cítila, že ví, co musí udělat. Vydala se zpět dolů horou, zpátky do středu lesa, kde rostla prastará lípa. Tam položila diamant na kořeny stromu.

Země se zachvěla. Listy zazelenaly, i ty uschlé. Květiny začaly kvést v barvách, které Klárka nikdy předtím neviděla. Studánky se naplnily, ptáci zpívali a dokonce i ten starý dub naproti jejímu domku znovu otevřel oči a kývl jí na pozdrav.

Zajíc, už úplně uzdravený, přiskákal k ní. „Dokázala jsi to. Ochránkyně hlíny. Strážkyně života,“ řekl a uklonil se.

Klárka se jen usmála. Věděla, že se nic nevrátí do starého světa, protože se všechno změnilo. Ale v hlíně pod nohama a v srdci přírody opět zavládla rovnováha.

A každé jaro, když se země probudí, přivoní Klárka k půdě, do které vkládá nová semínka, a slyší v ní šepot života: „Děkujeme.“