V hlubokém srdci zeleného údolí, za starou lesní cestou, se rozléhal tichý a klidný rybník jménem Zrcadlový. Vody jeho byly tak čisté, že v nich odrážely nejen nebe nad hlavou, ale i tajemství ukrytá pod jeho hladinou. Rybník byl domovem stříbřitých ryb, měňavých vážek a voněl po rákosu a mokré zemině. Lidé z nedaleké vesnice říkali, že v noci se nad hladinou objevují světýlka, která tancují, jako by měla vlastní vůli. Nikdo jim neříkal jinak než „ohně snů“.

Vesnice pod rybníkem bývala malá a poklidná, obklopena lesy a kopci. V ní žila dívenka jménem Eliška se svou babičkou. Eliška byla zvědavá a statečná, vlasy měla černé jako uhel a oči jako raní modř. Od malička slýchala pohádky o tajemných světech, které se odrážely ve vodě Zrcadlového rybníka, o kouzelných bytostech, které hlídají jeho dno, a o draku, který kdysi přiletěl ze severu a schoval své srdce někam do středu světa.

Jednoho horkého letního večera, když už slunce zapadalo a hladina rybníka se proměnila v zlaté zrcadlo, se Eliška vydala k vodě. U hladiny zahlédla jedno z oněch světélek, které tiše plulo nad rákosím. Chtěla se přiblížit, ale zakopla o cosi v trávě a upadla.

V noze ji píchlo. Když se podívala blíže, zjistila, že šlápla na trn – ale nebyl to jen tak obyčejný trn. Byl dlouhý, stříbřitý, chladný na dotek a lehce se třpytil. Eliška si jej s úlekem vytáhla, ale v tu chvíli se kolem ní zvedl větřík a světélko se změnilo v malou plamennou bytůstku.

„Děkuji, že jsi mě vysvobodila,“ řeklo světélko jemným a jasným hlasem. „Ten trn mě držel přikovanou k zemi stovky let. Jsem plamének z ohně snů a hlídám vstup do Podvodného lesa.“

Eliška nechápala, oč jde, ale plamének začal tančit po hladině a ukazoval jí směr. Dívenka ho tedy následovala, nohama bosýma a s trnem v dlani, skrze rákos, dokud nedošla ke kameni, který nikdy předtím neviděla. Když se ho dotkla, hladina rybníka se rozestoupila jako brána a za ní se otevřila cesta – úzký dlouhý tunel z vodní páry a tepla.

S plaménkem po boku vstoupila Eliška do jiného světa.

Byl pod hladinou, ale dýchalo se v něm stejně jako na vzduchu. Na stromech tu rostly kapky rosy místo listů a malá jezírka poskakovala jako živá stvoření. Všude kolem tančily jiné plamínky a vodní bytosti se smály, když kolem nich proplouvala. Ale tento kouzelný svět byl smutný. Barevné rostliny bledly, kapky usychaly a z hlubin lesa se plazil chlad.

„Zlo přišlo s černým drakem jménem Temnoplášť,“ vysvětlil plamének. „Ukradl Srdce ohně, které dává našim světům sílu. Děti lidí zapomněly na písně, které kdysi držely rovnováhu. A dračí trn, co jsi našla, byl klíčem k probuzení strážce.“

Eliška svírala trn ve své dlani. „Co mám dělat?“ zeptala se.

„Musíš jít do Hory zapomnění, kam drak Srdce odnesl. Cesta však vede přes Les trnů, kde každá větev chce zranit a každá květina skrývá past.“

Než stačila říci slovo, ucítila, jak se kolem ní omotá proud energie. Plamének jí vklouzl do srdce a dal jí sílu vnímat vítr, slyšet zpěv země a rozeznat pravdu od klamu. Tak začala její cesta.

Les trnů byl hustý a nehostinný. Stromy měly místo listů ostny a v zemi se plazily kluzké kořeny. Ale Eliška měla nyní cit k přírodě. Dotýkala se země a zpívala starou píseň, kterou jí kdysi zpívala babička. Trny se otáčely stranou, květiny se jemně rozevřely a ukázaly jí směr.

Po třech dnech chůze dorazila k Hoře zapomnění. Byla šedivá, holá a tichá. A v jejím středu – kráteru plném sopečného prachu – sídlil on. Temnoplášť.

Jeho křídla byla jako stíny mraků a oči jako dva hořící uhlíky. V jeho hrudi tlouklo Srdce ohně, které patřilo Zrcadlovému rybníku i celému podvodnímu světu. Chránil ho, ale zároveň způsobil, že vše pomalu chřadlo. Byl pohlcen strachem, že o něj přijde znovu.

„Proč chceš zničit svět?“ zeptala se ho Eliška.

„Nechci,“ povzdychl drak. „Ale Srdce mi kdysi patřilo. Lidé ho vzali a zapomněli. Zapomněli na mě.“

Eliška si klekla a vytáhla ze své kapsy trn. Podala ho drakovi a klidně pravila: „Tady je klíč. Dokážeš sám rozhodnout, co uděláš. Ale já tě prosím, vrať světlu jeho místo.“

Drak svěsil svou hlavu. Ticho se rozlilo po hoře a jeho dech se zpomalil. Srdce z jeho hrudi vystoupilo, zářilo jako slunce a vrátilo se do nebes. Obloha se rozjasnila, Les trnů zezelenal a voda rybníka se rozzářila vlnkami radosti.

Temnoplášť se zmenšil do podoby malého tvora, který si připomněl, že kdysi jen chtěl být slyšen.

Eliška se probudila na břehu rybníka, trn zmizel a místo něj měla v ruce malý plamínek, který tiše plul vzhůru. Lidé ve vesnici říkali, že od toho dne byl rybník světlejší, ryby veselejší a noc ne tak tmavá jako dřív.

A Eliška? Když se jí někdo ptal, kde byla, jen se usmála a odpověděla: „Ve světě pod vodou, kde květiny tancují a plamínky umí zpívat.“