V dávných dobách, kdy ještě skály mluvily a vítr měl jméno, se rozkládalo království zvané Alanor. Tohle království bylo obklopeno hlubokými lesy, křišťálovými jezery a tajemnými údolími, kam se málokdo odvážil. Alanoru vládl moudrý král Albrecht a královna Miralda, kteří měli jen jednoho syna – prince Theodora. Theodor byl statečný, zvídavý a oblíbený u všech lidí, ale často toužil po dobrodružstvích za hranicemi známého světa.

Jednoho podzimního dne, kdy se listí zbarvilo do zlatočervené a vítr šuměl jako tichý šepot, objevil princ v královské knihovně starý svitek, zahalený pavučinami a prachem. Svitek hovořil o legendě zapomenuté brány, jež se nachází uprostřed starodávného hřbitova jménem Zastavený čas. Říkalo se, že kdo bránou projde, vstoupí do světa, kde se splétají sny, kouzla i zapomenuté příběhy. Avšak brána se otevírá jen každou stou podzimní noc, kdy měsíc zcela zakryje slunce – při zatmění.

Prince okamžitě pohltila touha najít tuto bránu a objevit, co leží za ní. Společnost mu dělal kocour jménem Stromek, kterého zachránil ze spárů vlčí smečky, když byl kotětem. Stromek nebyl jen ledajaký kocour – měl zelené oči jako smaragdy a dokázal mluvit, i když jen tehdy, když se mu chtělo. Měl navíc dar najít cestu, i když ostatní ztratili směr.

„Stromku, vydejme se hledat bránu,“ řekl jednou princ, když seděl u krbu a přečetl svižně několik dalších stránek svitku.

„To je hodně dávno ztracené místo. Voní to nebezpečím a mokrým listím,“ zamručel kocour a protáhl se. „Ale co bych pro tebe neudělal. Jdeme.“

Vyrazili brzy za rozbřesku. Putovali přes lesy, brodili se říčkami a přespávali pod hvězdami. Osmého dne dorazili na okraj zvadlého háje, jehož stromy se skláněly k zemi, jako by byly unavené stářím. Uprostřed háje stál železný plot, pokrytý mechem a popínavým břečťanem. Brána vedoucí na hřbitov Zastavený čas vrzla, když ji Theodor otevřel.

Hřbitov byl tichý, až na občasný zaskřek vran a šelest suchého listí. Náhrobky byly pokryté trsy fialkových květin, které měnily barvu podle polohy slunce. Cestička vedla k polorozpadlé kapli, jejíž vysoká okna zářila nebeskou září. V její nejzazší části ležela stará kamenná brána, obrostlá kapradím, s vytesanými znaky v neznámém jazyce.

„To je ona,“ zašeptal princ.

Stromek přimhouřil oči: „Brána spí. Ale brzy se probudí. Podívej – měsíc už zakusuje slunce.“

V ten okamžik se děly podivuhodné věci. Kaple ožila, podlaha začala jemně vibrovat a brána začala svítit měkkým světlem. Najednou před nimi stanula vysoká postava s dlouhým pláštěm a špicatým kloboukem. Byl to Strážce mezi světy – starý muž s očima jako noční obloha.

„Jen ti, kdož hledají srdcem a ne pro slávu, mohou vstoupit,“ pravil a vzhlédl na prince. „Proč chceš projít branou?“

„Toužím poznat tajemství světa za branou. Ne pro zlato či moc, ale ze zvědavosti a… snad i kvůli sobě samému,“ odpověděl Theodor upřímně.

Strážce se usmál a pokynul. „Nuže, vejdi. Tvůj průvodce smí také.“

Brána se rozevřela a za ní se zjevilo světlé moře hvězd se stříbrným chodníkem. Princ a kocour vstoupili a hned je obklopil jiný svět – krajina, kde stromy zpívaly, vítr nesl vzpomínky a oblaka tančila nad horami.

Putovali skrze snová pole i města z třpytivého skla. Narazili na mluvící sovy, vodopády, z kterých tekla čokoláda, a hrad, který se každou hodinu přeměnil v jinou budovu – jednou byl knihovnou, podruhé zámkem z cukru.

Avšak brzy zjistili, že cesta není jen krásná. V hlubinách lesa se skrýval stín – tvor beze jména, který se živil pochybnostmi a strachem těch, co prošli branou. Cítil, že Theodor má v srdci otázku, která ho tíží – pocit, že nikdy nebude tak moudrý a silný jako jeho otec.

Jak noc padla, stín povstal a zaútočil. Prince zachvátila temnota, v níž slyšel výsměch a neviděl cestu. Ale právě tehdy promluvil Stromek: „Nesmíš mu věřit. Strach jen šeptá, kdo nejsi. Ty jsi Theodor, princ, který jde s otevřeným srdcem.“

Princ si připomněl každý čin, každé rozhodnutí, které dělalo jeho cestu jedinečnou. Z temnoty vystoupil srdcem i silou – stín se rozpadl na prach a odletěl jako kouř.

Země za branou se zatřásla a znovu zjasnila. V ten okamžik před Theodora předstoupila Královna snění – bytost ze světla, která vládla tomuto světu.

„Prokázal jsi odvahu i pokoru,“ řekla a podala mu lesklý kámen ve tvaru kapky rosy. „Až jednou budeš kralovat, nebudeš vést silou, ale porozuměním. Tohle je Dar Vhledu – bude ti pomáhat uvidět i to, co je očím skryté.“

Princ poděkoval, Stromek zamňoukal souhlasně a vrátili se zpět skrze bránu, jež se za nimi zavřela s tichým zazvoněním.

Cestou domů byl les jiný – tišší, světlejší, jakoby se svět změnil. Po návratu do Alanoru je lidé přivítali s oslavami. Theodor vyprávěl o své cestě, ale Dar Vhledu neprozradil nikomu – uchoval ho jako tajemství pro chvíle, kdy bude potřeba.

Roky ubíhaly a princ se stal králem. Byl spravedlivý a moudrý, lidé ho milovali a říkali, že vidí i tam, kde jiní tápou. Stromek zestárl, ale nikdy neztratil svoje kouzelné oči. Často sedával vedle svého pána na slunečné terase a spřádal příběhy o snech, které se staly skutečností.

A brána? Ta dál spí na hřbitově Zastavený čas, čekající na další srdce, jež hledá víc než bohatství – hledá odpovědi v sobě samém.