Kdysi dávno, v kraji, který se leskl ranní rosou a voněl po rozkvetlých kopretinách, stála malá vesnice jménem Jasnín. Všude kolem se rozprostíraly zelené louky, hluboké lesy a kopce, které prý skrývaly mnohá tajemství. A právě v této vesnici žila holčička jménem Elinka. Měla vlasy jako zlatý len a oči jako dvě studánky. Elinka byla velmi zvědavá, veselá a měla srdce plné laskavosti.

Jednoho dne, když se Elinka vracela z lesa s košíkem borůvek, ucítila pod nohama něco tvrdého. Zadupala, ale bylo to pořád tam. Odházela trochu hlíny a uviděla lesklý hrot jakéhosi předmětu. Začala hrabat dál, až v zemi objevila malou železnou krabičku. Vypadala starobyle, pokrytá mechem a ozdobená vyřezávanými znaky. Když ji otevřela, uvnitř našla svíčku, která nikdy nezhasla, i když foukal vítr. Vedle svíčky ležel malý pergamen s nápisem:

„Za světla věčné svíčky odhalíš, co v srdci ukrývá lampa duší.“

Elinka svíčku opatrně zabalila do šátku a krabičku vzala s sebou. Doma ji schovala pod postel, ale usnout nemohla. Věděla, že svíčka je kouzelná a že ten nápis něco znamená. Ráno se rozhodla jít za babičkou Maruškou, která znala staré příběhy a pohádky.

Babička si svíčku prohlédla a zamyšleně přikývla. „Tohle je světlo z pradávné doby. Říká se, že ukáže cestu k Lampě duší – staré kouzelné lampě, která chrání nejvzácnější diamant Měsíční slzy. Ten, kdo diamant spatří a jeho světlo pochopí, dokáže uzdravovat zlomená srdce a přinášet mír i radost.“

Elinka se až zatajila dech. Taková kouzla existují? Babička ji varovala: „Najít Lámu duší není lehké. Lampa je skrytá v Jeskyni mlčenlivých hvězd, na hoře, kterou obklopuje mlha a kouzla.“

Ale Elinka se nezalekla a za svítání druhého dne se vydala na dobrodružnou cestu. Vzala si s sebou svíčku, košík s chlebem a sýrem, i medailon po mamince, který jí vždy přinášel štěstí.

Šla přes louky a lesy, skákala přes potůčky a vyhýbala se kapradím, dokud nedorazila ke Kořínkovému lesu. Zde stromy špitaly mezi sebou jazykem větru a listí. Ucítivši přítomnost kouzel, Elinka zapálila svou svíčku a rázem před ní zářila tenká cestička, která se kroutila mezi stromy. Vedla ji tiše lesem, až se ocitla u dřevěné brány porostlé mechem.

Strážcem brány byl starý dub, mluvící strom se silným hlasem: „Kdo chce projít skrz?“ zavrzal.

„Jsem Elinka. Hledám Lámu duší,“ odpověděla neohroženě.

„A nesrdce máš čisté, děvče?“ Dub natáhl jeden z větvových prstů ke svíčce. Plamínek zablikal a zůstal jasný a klidný.

„Nuže dobře. Projdi, Elinko Jasnínská. Ale pamatuj – cesta je zkouškou nejen odvahy, ale i srdce.“

Za bránou cesta vedla strmým svahem vzhůru, až holčička dorazila k jezírku tak klidnému, že se v něm odrážel celý svět – i její vlastní duše. Voda ale nebyla pouhou vodou – byla to zrcadlová hladina, která ukazovala pravdu.

Když Elinka nahlédla do jezírka, nespatřila svou obvyklou usměvavou tvář, ale tvář smutného starce. Lekla se a couvla.

Z tiché vody se zvedla stříbrná postava, připomínající pokažený stín: „Jen ten, kdo pochopí smutek jiného, může pokračovat,“ řekla postava.

Elinka přikročila blíž a zašeptala: „Je mi tě líto. Musí být velmi těžké, být plný smutku… Chceš obejmout?“ Ruce jí drobně roztřásly, ale objala stříbrnou postavu. Tehdy se rozpustila jako pára, a svíčka v jejím košíku zazářila jasněji.

Za jezírkem se cesta zúžila a přetvořila v tunel vedoucí přímo do útrob hory. Elinka vstoupila, svíčku vysoko zdviženou – jediné světlo v temnotě. Jakmile se dostala dovnitř, ocitla se v Jeskyni mlčenlivých hvězd. Strop jeskyně byl poset křišťálovými kapkami, které svítily jako hvězdy na noční obloze. V samém srdci jeskyně trůnila žulová podstava a na ní – lampa. Lampa duší.

Byla stará, ale krásná. Její povrch byl vykládán stříbrnými ornamenty a smaragdovými kamínky, ale to nejzvláštnější bylo, že nevyzařovala žádné světlo. Elinka k ní přistoupila a vsunula konci svíčky do jejího hrdla.

V tom okamžiku se celá jeskyně rozzářila modravým světlem. V lampě, nyní zalité září, se začal tvarovat diamant. Nejprve byl jako kapka vody, pak jako čistá slza – Měsíční slza.

Byl tak jasný, až Elinka musela přivřít oči. Vtom se z lampy ozval hlas, jemný a hluboký jako melodie:

„Našla jsi nás, dítě laskavého srdce. Díky tobě lampa opět září a diamant může plnit svou moc – přinášet radost a léčit smutek. Ale diamant si nemůžeš vzít. Jeho světlo patří všem. Můžeš si však odnést jeho sílu – skrytou ve světlu svíčky, které nikdy nezhasne.“

A tak Elinka dostala malou kapku světla, zavřenou do křišťálového přívěsku. Když se vrátila do Jasnína, každý, komu svíčku ukázala, pocítil zvláštní hřejivý klid a úsměv. Vesnice se stala laskavějším místem – hádky utichly, sousedé si opět pomáhali a děti se spolu smály.

Elinka svou svíčku opatrovala celý život, a i když jí časem vlasy zešedly a tvář pokryly vrásky, její oči zářily světlem, které kdysi objevila v Jeskyni mlčenlivých hvězd.

A kdykoli se narodilo dítě se zlatými vlasy a očima jako dvě modré studánky, všichni věděli, že se kouzlo diamantového světla předá dál.