Za sedmi horami a sedmi řekami žila malá vesnice obklopená krásnými lesy a úrodnými poli. Vesničané byli šťastní a spokojení, až jednoho dne se do jejich okolí dostali loupežníci. Byli to nebezpeční lupiči, kteří okradli několik vesnic v okolí a nikdo nevěděl, kdy přijdou na řadu i tito vesničané.

Jednoho večera, když už všichni spali, se loupežníci připlížili k vesnici a začali okrádat domy. Jenže jednoho z loupežníků, jménem Zbyněk, zaujala jedna malá chaloupka, ve které bydlela mladá dívka jménem Alena. Alena byla odvážná a statečná, a tak se rozhodla postavit se loupežníkům.

„Co tu děláte?“ zeptala se je s pevným hlasem.

Zbyněk se na ni podíval a udiveně se zeptal: „Proč se nebojíš? Máme zbraně a můžeme tě ublížit.“

Ale Alena neuhnula. „Já vím, že jste loupežníci, ale nejste zlí. Jste jen zoufalí lidé, kteří si neví rady. Možná bychom spolu mohli najít lepší cestu, než okrádat nevinné lidi.“

Zbyněk a jeho druzi byli překvapeni Aleniným odvahou a rozhodli se naslouchat. Alena jim vyprávěla o krásách vesnice, o radostech a přátelství, které zde panují. A pak se rozhodla udělat něco velmi nečekaného – nabídla loupežníkům pomoc.

„Chci vám pomoci najít cestu, která vás přivede zpět na správnou kolej. Abyste už nekradli a nepáchali zlo, ale mohli žít v míru a svobodě,“ řekla jim s úsměvem.

Loupežníci byli dojati Aleninou dobrotou a nabídkou pomoci. Společně se rozhodli, že se vrátí do vesnice a odškodní všechny, které okradli. A Alena jim pomohla začít nový život, ve kterém už nebudou muset krást, ale budou moci žít jako slušní lidé.

A tak se z loupežníků stali hrdinové, kteří pomáhali ostatním a chránili svou vesnici. Alena se stala jejich přítelkyní a společně s nimi létala na křídlech svobody, které jim dala nová naděje a nový život. Loupežníci se naučili, že i z nejtemnějších časů může vzejít světlo, pokud máme odvahu změnit se a najít správnou cestu.