Za horami a lesy, daleko za řekou jménem Modrovoda, leželo malé království jménem Liliánie. Bylo to království plné zelených luk, voňavých květin a zpívajících ptáků. Lidé zde žili šťastně a v míru, protože je chránil mocný čaroděj jménem Alfréd. Alfréd nebyl obyčejný čaroděj – měl dlouhý bílý plášť, vousy až k pasu a hůl z kouzelného dřeva, kterou sám vyřezal z posvátného stromu na vrcholu Hvězdné hory.

Alfréd měl také jedno velké tajemství. V hloubi Černolesa, kam se nikdo neodvážil vkročit, žil starodávný drak jménem Grendalon. Tento drak byl kdysi zlý a pustošil vesnice, ale Alfréd jej dávno zkrotil kouzlem a uzavřel s ním příměří. Grendalon slíbil, že už nikdy nebude lidem škodit, pokud za ním nikdo nepřijde s mečem v ruce. A tak žil v tichu lesa, obrovský a moudrý, s křídly jako plachty a očima, které viděly dál než orlí zrak.

Jednoho dne se však nad královstvím zatáhla mračna. Z temných hor přiletěl jiný drak – mladý, divoký a nezkrotný. Říkal si Zmarog a měl šupiny černé jako uhel a dech, který dokázal spálit i kámen. Bez varování zaútočil na vesnici u jižních hranic a způsobil zmatek a zkázu. Lidé utíkali a nikdo nevěděl, co si počít.

Královna Valérie, moudrá a statečná žena, ihned povolala Alfréda. „Musíš nám pomoci, čaroději,“ prosila. „Zmarog už vypálil tři vesnice. Pokud ho nezastavíme, zničí celé království.“

Alfréd se uklonil. „Udělám, co je v mých silách, Vaše Výsosti. Ale tento drak je mladý a divoký. Moje kouzla možná nebudou stačit. Budu potřebovat pomoc.“

A tak se Alfréd vydal do Černolesa, za Grendalonem. Cestou musel projít trnitými houštinami, přejít mizející most přes Řeku stínů a projít kolem sovy mluvící pozpátku. Ale Alfréd znal každý kout lesa, a tak se neztratil.

Když dorazil k jeskyni, Grendalon už čekal. Jeho zlaté oči se zaleskly. „Cítím, že něco není v pořádku,“ zabrumlal hlasem dunivým jako hrom. „Proč přicházíš, starý příteli?“

Alfréd mu vše pověděl. Jak Zmarog pálí vesnice, jak lidé mají strach a jak potřebuje jeho pomoc.

Grendalon chvíli mlčel. „Draci mají svá pravidla,“ odvětil nakonec. „Ale tenhle mladík je bez cti. Je nebezpečný, i pro nás ostatní.“

„Pomůžeš mi tedy?“ zeptal se Alfréd.

Drak přikývl. „Pomohu. Ale nebude to lehké. Zmarog je silný, a nelze s ním bojovat jen silou. Musíme být chytřejší.“

Alfréd a Grendalon tedy vymysleli plán. Věděli, že Zmarog miluje zlato a cennosti. Rozhodli se, že mu připraví past. Čaroděj vytvořil kouzelnou truhlu, která vypadala jako plná zlata, ale ve skutečnosti byla zakletá. Kdo se jí dotkl, byl na chvíli zbaven schopnosti létat a mluvit – kouzlo naštěstí trvalo jen pár minut, ale to mělo stačit.

Truhlu pak položili na návrší nedaleko další vesnice, kterou si Zmarog očividně vyhlédl. Pak se ukryli – Grendalon mezi skály, Alfréd v korunách stromů.

Zmarog přiletěl za soumraku. Jeho křídla vířila prach a jeho oči planuly rudě. Když spatřil truhlu, zarazil se. Pak se zasmál, až se stromy otřásly.

„Hloupí lidé! Myslí si, že si mě koupí pokladem?“ zasyčel. Ale přistál a dotkl se víka.

V tu chvíli se kouzlo spustilo. Zmarog zakřičel, ale jeho hlas se zlomil – nemohl mluvit. Pokusil se vzlétnout, ale jeho křídla odmítla poslouchat. V tu chvíli z křovin vyrazili Alfréd a Grendalon.

„Zmarogu!“ zvolal Grendalon. „Tvé činy přinesly hanbu drakům. Místo moudrosti si zvolil ničení. Ale ještě máš šanci.“

Zmarog se vzpouzel, ale s kouzlem na sobě neměl sílu bojovat.

„Přijmi naši nabídku,“ řekl mu Alfréd. „Zůstaneš s Grendalonem v Černolesu, budeš se učit a přemýšlet nad tím, co jsi způsobil. Až se naučíš pokory a moudrosti, možná se staneš ochráncem, ne ničitelem.“

Zmarog chvíli bojoval sám se sebou. Pak ale přikývl. Kouzlo pomalu sláblo a on opět získal hlas.

„Souhlasím,“ zasyčel tiše. „Ale jen pokud mě Grendalon vezme za učedníka.“

Grendalon přikývl a společně zmizeli v hlubinách lesa.

Alfréd se vrátil do království a vyprávěl královně, co se stalo. Lidé zpočátku nevěřili, že draka lze změnit, ale když uplynul měsíc a Zmarog se nevrátil, začali doufat.

Čas plynul. Zmarog se učil od Grendalona o rovnováze přírody, o síle slova místo síly ohně, a o tom, že skutečná moc není v ničení, ale v ochraně.

Po roce se vrátil – ne jako hrozba, ale jako nový ochránce Liliánie. Jeho šupiny už nebyly uhelně černé, ale měly nádech temně modré jako noční nebe. Lidé se ho už nebáli, protože přilétl ne s ohněm, ale s darem – obrovskou rybu pro vesničany, kteří přišli o vše.

A tak v Liliánii žili lidé, čaroděj i draci v míru. Alfréd dál chránil království, ale věděl, že jednou jeho hůl přejde na někoho jiného. Možná na dítě s dobrým srdcem. Možná na draka, který kdysi neznal slitování, ale naučil se lásce.

A zatímco hvězdy zářily nad Hvězdnou horou, v Černolesu zněl nový hlas – Zmarog učil mladé sovy starodávným písním a lidé už se nebáli, když na obloze spatřili křídla. Protože věděli, že hrdinové mohou mít i dračí podobu.