V hlubokém zeleném lese, kde sluneční paprsky tančily mezi větvemi a zpěv ptáků zněl jako kouzelná hudba, žila malá dívka jménem Amálka. Nebyla obyčejná dívka, i když na první pohled vypadala jako každé jiné dítě. Měla totiž zvláštní dar – dokázala rozumět řeči zvířat a rostlin. Žila v chaloupce uprostřed lesa se svou babičkou, která jí vyprávěla příběhy o tajemných kouzlech a dávných lesních bytostech.
Jednoho dne, když se Amálka procházela lesem, zaslechla slabé zasténání. Otočila se a spatřila malou bytost uvězněnou mezi trny keře. Byla to víla, ale ne ledajaká. Měla zlomené křídlo a její šaty byly roztrhané. Amálka rychle přiběhla blíž.
„Ach, prosím, pomoz mi,“ zašeptala víla slabým hláskem.
Amálka opatrně začala odstraňovat trny, které vílu svíraly, a přitom si všimla, že keř, který ji uvěznil, byl podivný. Jeho trny byly černé jako uhel a zdálo se, že jakmile se jich dotkla, zasyčely a stáhly se zpět. Nakonec vílu vysvobodila a opatrně ji vzala do dlaní.
„Děkuji ti,“ řekla víla, „jmenuji se Liliana. Zaplatila jsem za svou neopatrnost. Tento keř je začarovaný. Patří zlému černokněžníkovi, který ovládá část lesa. Ukryla jsem se před ním, ale neunikla jsem jeho nástrahám.“
Amálka byla zmatená. „Černokněžník? Nikdy jsem o něm neslyšela.“
„Protože žije na okraji lesa, kde se lidé bojí chodit. Má moc, kterou získal z černých trnů a kouzelného pramene. Ale jeho kouzla ničí les a zvířata. Musíme ho zastavit, jinak vše kolem zahyne.“
Amálka se zamyslela. „Ale jak? Já nejsem kouzelná jako ty.“
Liliana se usmála. „Každý má v sobě kapku kouzla. Ty máš dar rozumět lesu, a to je mocnější, než si myslíš. Pomůžeš mi?“
Amálka přikývla. „Jistě, ale co tvé křídlo?“
„To se zahojí, až najdeme kouzelný pramen. Bez něj ale nemohu létat.“
Společně se vydaly na cestu. Les se náhle zdál temnější, ticho bylo tíživé a vítr šeptal varování. Amálka se však nebála. Věděla, že musí Lilianě pomoci.
Cestou potkaly starou sovu, která jim poradila, aby šly za moudrou vrbou u lesa. „Ona zná tajemství černokněžníka,“ řekla sova. Amálka a Liliana poděkovaly a pokračovaly.
Když dorazily k vrbě, její větve se sklonily a jemně se dotkly Amálky. „Ty jsi ta, která slyší les,“ zašeptala vrba. „Černokněžník ukryl pramen v jeskyni za trnovou bránou. Abys prošla, potřebuješ klíč, který je ukryt v srdci lesa.“
„Ale kde je srdce lesa?“ zeptala se Amálka.
„Poznáš ho, když budeš naslouchat,“ odpověděla vrba a opět se ztichla.
Amálka zavřela oči a zaposlouchala se. Na chvíli zapomněla na všechno kolem. Uslyšela jemné šumění, které ji vedlo. „Pojď, Liliano,“ řekla a vydaly se za zvukem.
Dorazily k nádhernému stromu s lesklými listy. Na jeho větvi visel stříbrný klíč. Jakmile k němu Amálka vztáhla ruku, strom se zachvěl. „Jsi hodna klíče?“ zeptal se hlubokým hlasem.
„Chci pomoct lesu a Lilianě,“ odpověděla Amálka.
Strom ji chvíli pozoroval a pak svolil. „Vezmi si ho, ale pamatuj, že odvaha a laskavost jsou tvou největší zbraní.“
S klíčem v ruce se vydaly k trnové bráně, kterou hlídaly zlé stvůry. Liliana zašeptala kouzlo, které je uspalo, a Amálka odemkla bránu. Uvnitř jeskyně byl kouzelný pramen, ale také černokněžník, který je už očekával.
„Myslely jste si, že mě přelstíte?“ zahřměl. „Tento pramen je můj!“
Amálka se roztřásla, ale vzpomněla si na slova stromu. „Ne! Tento pramen patří lesu!“ vykřikla a postavila se před Lilianu.
Černokněžník se zasmál. „A co ty malá dívko uděláš?“
V tu chvíli Amálka ucítila, jak ji les povzbuzuje. Stromy šuměly, vítr sílil, zvířata se shromáždila kolem jeskyně. „Les mě chrání,“ řekla pevně. „A ty nemáš právo ho ničit!“
Liliana naposledy zašeptala kouzlo, které rozjasnilo celou jeskyni. Černokněžník zakřičel a rozplynul se v černý dým. Jeho kouzla byla zlomena.
Amálka pomohla Lilianě ponořit se do pramene. Její křídlo se okamžitě uzdravilo a víla se vznášela nad zemí. „Děkuji ti, Amálko. Bez tebe by les zahynul.“
Pramen se začal rozlévat po lese, všechny trny zmizely a les znovu ožil. Amálka cítila, že udělala něco výjimečného. Liliana jí věnovala malý kouzelný přívěsek ve tvaru křídla. „Ať ti připomíná, že v každém z nás je kouzlo.“
Poté se rozloučily. Amálka se vrátila ke své babičce a dál žila v lese, který už nebyl temný, ale plný života a radosti.