Za dávných časů, v údolí lemovaném vysokými horami a temnými lesy, se rozkládala krásná říše jménem Eldoria. V Eldorii vládla moudrá a laskavá královna jménem Arabela. Byla známá svou spravedlností, laskavostí a tajemným kouzlem, které chránilo celé její království před neštěstím.
Srdcem Eldorie byl zázračný Pramen Života, ukrytý hluboko v lese. Jeho voda měla moc léčit všechny nemoci, navracet naději, a rozpouštět smutek v lidských srdcích. Pramen byl chráněn starobylou bránou z bílého kamene, na níž spočívala staletí stará kouzla. Pouze ti, kteří měli čisté srdce a statečnou duši, mohli bránou projít a nabrat si z pramene vodu.
Jednoho dne však nastala nečekaná pohroma. Během bouřlivé noci, kdy se nad královstvím rozprostřely černé mraky a vítr kvílel jako ztracený duch, se brána sama od sebe zavřela a její kouzlo pohaslo. Pramen Života přestal proudit a země začala vadnout. Květiny ztrácely barvu, stromy sesychaly a lidé onemocněli neznámou únavou.
Královna Arabela si zoufala. Volala své rádce, nejmoudřejší čaroděje a mudrce z celé Eldorie, ale nikdo nevěděl, co se stalo. Až jednoho večera, za svitu modrého měsíce, navštívila královnu stará vědma, která se zjevila v sále jako přízrak.
„Královno dobrého srdce,“ promluvila vědma, „brána byla zakleta prastarou kletbou, která se probudila po staletích spánku. Jediný způsob, jak zlomit kouzlo, je vydat se na cestu, najít Zrcadlový Klíč a znovu otevřít bránu. Ale pozor – cesta je plná nástrah a zkoušek, které prověří nejen tvou odvahu, ale i opravdovost tvého srdce.“
Královna, ač ji všichni od cesty zrazovali, pevně rozhodla: „Nemohu nečinně přihlížet, jak mé království hyne. Sama se vydám na cestu za Zrcadlovým Klíčem.“
Druhého rána se vydala na cestu, oděna v plášť z modrého sametu, v ruce držela stříbrnou hůl zdobenou safíry. Doprovázel ji jen věrný bílý kůň jménem Hvězdovlas.
Cesta vedla přes temné lesy, kde stromy šeptaly neznámými jazyky a mezi stíny se kradly podivné bytosti. Než stačila dojít daleko, zkřížil jí cestu obrovský černý havran, který lidským hlasem zvolal: „Dej mi svou hůl a pusť se dál nalehko! Jen tak projdeš naším lesem!“
Královna věděla, že hůl je její ochranou a zdrojem jejího kouzla. Moudře odpověděla: „Se šlechetným srdcem a pravdou v duši nepotřebuji vzdát se darů, které mi byly svěřeny pro dobro všech.“
V tu chvíli se havran rozplynul v mrak jisker a cesta se otevřela dál.
Po několika dnech dorazila královna k Horskému jezeru, jehož vody se leskly jako stříbro. Uprostřed jezera stála malá skála a na ní klíč – Zrcadlový Klíč, celý z křišťálu. V jezeře sídlil vodní duch, který však střežil klíč nepřekonatelnou hradbou vln.
„Chceš-li klíč získat,“ hřměl duch, „musíš darovat něco, co je ti nejdražší.“
Královna chvíli váhala. Co bylo její největší poklad? Bylo to právě její kouzlo, které chránilo Eldorii. Rozhodla se tedy svou sílu na chvíli opustit. Sundala z krku amulet zdobený safíry, v němž byla ukryta její magie, a položila ho u břehu.
Vodní duch se uklidnil, vlny se ztišily a cesta ke klíči se otevřela. Královna popadla Zrcadlový Klíč a vrátila se zpět na břeh. K její úlevě duch vrátil její amulet se slovy: „Tvé srdce je čisté, proto ti tvá síla náleží.“
S klíčem v ruce se Arabela vydala zpět k čarovné bráně. Cestou ji čekala ještě jedna zkouška. Na okraji lesa stála stará chaloupka, před níž plakala stařenka. „Ach, má milá, zabloudila jsem v lese a už nenajdu cestu domů! Pomoz mi, prosím!“
Královna se ani na chvíli nerozmýšlela. Pomohla stařence nasednout na Hvězdovlase a společně ujížděli lesem, až dokud neuviděli v dálce vesnici. Celou dobu královna ani jednou nedala najevo, že spěchá kvůli vlastní velké misi.
Když stařenku bezpečně doprovodila, stařenka se proměnila v zářivou bytost – byla to dobrá víla lesů. „Za tvou laskavost ti daruji kapku Zlaté rosy. Až budeš stát před Bránou, použij ji.“
Královna se nakonec vrátila ke kamenné bráně. Vyčerpaná, ale nezdolná, zasunula Zrcadlový Klíč do zámku. Klíč však neotočil – brána zůstala zavřená.
Vzpomněla si na slova víly a kapku Zlaté rosy skanula na klíč. Klíč se v zámku zaleskl jako hvězda a s hlasitým zazvoněním se brána otevřela.
Pramen Života opět vytryskl plnou silou. Voda se rozlila po vyschlé zemi a v mžiku ji pokryla záplava květů a svěží zeleně. Stromy se narovnaly, květy rozkvétaly a lidé se začali uzdravovat.
Královna Arabela se vrátila do paláce za hlaholu zvonů a veselí. Lidé ji oslavovali jako své zachránkyni. Ale Arabela s úsměvem připomněla, že síla Eldorie není jen v prameni nebo v magii, ale především v laskavosti, odvaze a čistém srdci všech, kdo zde žijí.
A od toho dne každoročně v den otevření Pramene pořádala Eldorie svátek Dne Světla, kdy si lidé připomínali, že i ta nejtemnější kletba zmizí, je-li duše plná naděje a dobra.