Za sedmero kopci a devatero lesy ležela malá vesnička jménem Dobroslavice. V této vesnici žila stará pekařka jménem Běla. Běla byla známá široko daleko pro svůj výborný chléb, který voněl tak, že by i vlk z pohádky zapomněl na svou zlobu a chtěl jen krajíc s máslem. Její chleba měl kůrku křupavou jako podzimní listí a střídku měkkou jako obláček.
Běla žila skromně v chaloupce na kraji lesa, kde s ní bydlela její věrná koza Rozmarýna. Rozmarýna nebyla obyčejná koza. Měla oči jako dvě kapky jantaru a vousky, které jí svítily ve tmě. Když mečela, zněl její hlas jako hlahol zvonečků, a každý, kdo ji slyšel, cítil v srdci radost.
Jednoho dne, zatímco Běla hnětla těsto na nový bochník, Rozmarýna se začala neklidně vrtět. „Beéé, beéé,“ mečela a tahala Bělu za zástěru.
„Copak, Rozmarýnko? Že bys chtěla na pastvu?“ zeptala se Běla a otřela si mouku z čela.
Ale Rozmarýna jen kývla hlavou směrem k lesu a znovu mečela. V jejích očích bylo něco zvláštního, jako by chtěla Běle něco ukázat. Běla si tedy oblékla plášť, vzala košík s chlebem a vyrazila s kozou do lesa.
Šly lesem, až dorazily k místu, které Běla nepoznávala. Stromy tam byly vyšší, listí zářilo zlatem a vzduch voněl medem. Vtom Rozmarýna zamečela a kopýtkem ťukla do kamene. Kámen se zatřásl, zaskřípal… a otevřel se jako poklop. Pod ním vedly schody dolů, přímo do země.
„No tedy… tohle jsem ještě neviděla,“ hlesla Běla, ale protože byla odvážná a zvědavá, a Rozmarýna vypadala, že ví, co dělá, vydaly se dolů.
Schody je zavedly do podzemního paláce, který zářil jako tisíc luceren. Stěny byly z drahokamů, stropy z krystalů a uprostřed sálu stál stůl z chleba! Ano, celý stůl byl upečený z nejvoňavějšího chleba, jaký si jen dovedete představit. A kolem stolu seděli malí chleboví skřítci, kteří měli čepičky z kůrky a boty z žitného těsta.
„Vítej, Bělo z Dobroslavic,“ promluvil nejstarší skřítek a uklonil se. „Čekali jsme na tebe.“
Běla se zarazila. „Vy mě znáte?“
„Ale ano,“ přikývl skřítek. „Tvůj chléb je tak dobrý, že jeho vůně pronikla až do našeho světa. Ale máme problém. Náš palác je začarovaný. Každý den mizí jeden bochník z našeho stolu a nikdo neví proč. Pokud to bude pokračovat, náš palác se rozpadne.“
„A co s tím mám společného já?“ zeptala se Běla.
„Tvůj chléb má kouzelnou moc, protože ho pečeš s láskou a spravedlivou mírou. Jen ten, kdo peče srdcem, může zlomit kletbu. Pomůžeš nám?“
Běla se nerozmýšlela dlouho. Přikývla a skřítci zajásali. Rozmarýna poskočila a zamečela radostí.
První noc Běla zůstala v paláci a schovala se za pecí. Když hodiny odbily půlnoc, zjevil se stín. Připlížil se ke stolu a zvedl jeden chlebový bochník. Běla vyběhla ze svého úkrytu a zvolala: „Stůj!“
Stín se otočil. Nebyl to nikdo jiný než starý hladový duch jménem Moučňák. Měl tělo z mouky, vousy z ovesných vloček a kapsy plné starých drobků.
„Proč kradeš chléb?“ zeptala se Běla.
„Já… já býval pekař jako ty,“ vzdychl Moučňák. „Ale začal jsem šidit těsto, dával jsem míň mouky a víc vody. Můj chléb ztratil chuť a lidé mě přestali mít rádi. Zemřel jsem sám a hladový. Teď bloudím světem a hledám ten pravý chléb.“
Běla se na něj podívala a usmála se. „Možná hledáš lásku, ne chléb. Zkus mi pomoct péct. Učím tě, jak se peče srdcem.“
Duch se zarazil, ale pak přikývl. Od té chvíle Běla a Moučňák pekli spolu. Každý den společně míchali těsto, přidávali špetku radosti a hrstku vzpomínek. Palác už nepřišel ani o krajíc.
Jednoho dne, po týdnu poctivé práce, se palác rozzářil ještě víc než dřív. Strop se otevřel a ven proniklo zlaté světlo. Skřítci tleskali, Rozmarýna mečela jako zvon a Moučňák se pomalu rozplynul ve světle. Jeho duch našel klid.
Běla se vrátila do své chaloupky a zjistila, že na jejím stole leží kouzelný chlebový kámen. Ten kámen jí každý den dal přesně tolik mouky, kolik potřebovala na jeden bochník. Nikdy víc, nikdy míň. A Rozmarýna? Ta už nikdy nezachřestila prázdným žaludkem.
Od té doby Běla pekla nejen pro svou vesnici, ale i pro poutníky z dalekých krajů. Každý, kdo ochutnal její chléb, pocítil v srdci teplo a vzpomněl si na domov. A když někdo opravdu pozorně poslouchal, mohl slyšet tiché mečení a smích skřítků v dálce…
A tak se stalo, že díky jedné zvědavé koze, kouzelnému chlebu a trochu odvahy se svět stal alespoň o trochu lepším místem.