Za sedmero horami a devatero řekami se rozprostíralo klidné údolí jménem Zelená dolina. Tady žili lidé i zvířata v míru a pokoji. Uprostřed doliny stála malá vesnice, kde každý znal každého a každý se staral o své sousedy. Ve vesnici žila také stará, moudrá žena jménem Běla, která byla známá svou dobrou vůlí a léčivými bylinkami. Běla měla neobyčejného mazlíčka – černobílou kozu jménem Rozárka. Přestože to byla koza, Rozárka uměla věci, které by od obyčejné kozy nikdo nečekal. Rozuměla lidské řeči, a dokonce dovedla číst pocity z očí.

Jednoho zimního večera, kdy tma padla na údolí brzo a sněhové vločky tančily ve vzduchu jako malé víly, Běla ve své chaloupce čistila půdu, když v rohu jedné staré skříně objevila podivné zakryté cosi. Sundala z toho starý kus plátna a pod ním našla zrcadlo. Bylo to zvláštní zrcadlo – rám mělo vyřezávaný z temného dřeva, jež bylo porostlé jemnými runami a ornamenty, které se slabounce třpytily i v šeru. Když se do zrcadla podívala, nespatřila svůj odraz, ale jakousi jinou krajinu – les, temný a zahalený mlhou, na jehož okraji stála vysoká věž z černého kamene.

Zarazila se a zavřela skříň. Její Rozárka, která jí pomáhala tahat seno do stodoly, přišla a smutně zamečela.

„Viděla jsi to taky?“ zeptala se Běla. Koza zavrtěla hlavou, ale její oči říkaly, že vnímá, co se děje. Od té chvíle se začaly dít podivné věci – zrcadlo v noci samo svítilo, v chaloupce se občas zvedl vítr i přes zavřená okna, a Rozárka jednou dokonce náhle zmizela a vrátila se promočená z neznámého místa.

Jednoho dne, přesně na úplněk, vstala Běla brzy, ale Rozárka nikde. Vydala se do stáje, ale tam jen ležela ztrouchnivělá ohlávka a otisky kopyt vedly pryč od vesnice, přímo směrem k lesu. Běla věděla, že koza sama by do lesa nikdy nešla – les byl magický a každý se ho stranil od doby, co v něm zmizely tři děti z vedlejší vesnice.

Sbalila pár bylinek, kouzelnou svíčku, starý zvonek, který uměl rozeznít pravdu, a zrcadlo, které zamkla do truhly a přivázala na vozík. Vyrazila k lesu. Kola vozíku skřípala na kamenech a vítr zpíval písně, které Běla nikdy neslyšela.

Jakmile překročila první stromy, zrcadlo začalo vibrovat. Když se jí nechtělo táhnout těžký vozík dál, poklepala na rám zrcadla a optala se nahlas: „Kde je moje Rozárka?“ V tu chvíli se v zrcadle opět ukázala ta samá scéna – tmavá věž v husté lesní mlze, jen tentokrát byla Rozárka uvnitř věže, spoutaná stříbrnými provazy.

Zrcadlo zavrzalo jakoby hlasem. Odpověď přišla tiše, jakoby z hloubi. „Koza je uvnitř věže Temné královny Vilesy.“

Běla už o Vilise slyšela – byla to zlá čarodějnice, kdysi obyčejná vesnická dívka, která se zhlédla v kouzlech a mocích starých zrcadel. Ukradla jedno z nejmocnějších – Zrcadlo Vhledu – a sama se do něj zamilovala. Čím více se dívala, tím více v ní rostla pýcha, až se stala vládkyní snů i nočních můr.

Čarodějnice si Rozárku nevybrala náhodou – Běla a její koza chránily rovnováhu v Zelené dolině. Koza, obdařená zvláštní magií, byla klíčem ke starobylému kouzlu Dobrého světla, které chránilo vesnici před jeho temnotou. Pokud by Rozárka byla přinucena, mohla by čarodějnice zničit toto kouzlo navždy.

Běla kráčela lesem, kde jí stromy uhýbaly z cesty a ptáci šeptali jména z dávných dob. Po třech dnech chůze narazila na starého muže, který seděl na pařezu a pletl věneček z mechu. Měl oči zelené jako lišejník a tvář zarostlou mechem.

„Hledáš kozu, že?“ řekl a zasmál se zlehka. „Abys ji našla, musíš nejprve najít sama sebe.“

Běla se zamyslela. Často pomáhala druhým, ale málokdy myslela na své vlastní přání a minulost. Muž jí daroval mechový klíč a poradil: „Polož klíč na zrcadlo při úplňku, a ukáže ti skrytou bránu.“

Když nastal úplněk, rozsvítila svíčku, postavila zrcadlo na pařez pokrytý lišejníkem a položila na něj klíč. V tu ránu zrcadlo zazářilo a proměnilo se v průchod – Běla prošla skrz a ocitla se v jiné dimenzi, přímo před černou věží.

Věž byla vyšší, než se zdála. U dveří stála socha lva, který kývl hlavou, když Běla položila ruku na jeho hřbet. Dveře se otevřely a objevilo se schodiště. Běla stoupala nahoru, až došla do sálu plného zrcadel. Každé říkalo jinou pravdu, jinou lež. Když se podívala do jednoho, viděla, jak Rozárka volá o pomoc. V jiném zase sama sebe, jak opouští věž bez kozy. Otočila se a rozezvučela zvonek. Zrcadla praskla.

Z temného kouta se objevila Vilesa – krásná, ale se studenýma očima. „Chceš zpět svou kozu? Tak si ji vezmi – pokud projdeš zrcadlem Pravdy.“

Ze zdi se vysunulo poslední zrcadlo. Běla se nadechla a vešla. Uvnitř spatřila svou minulost, své chyby, své strachy – a také svou lásku, odvahu a obětavost. Přišla k Rozárce a sundala jí provazy. Jakmile se jejich pohledy setkaly, zrcadlo vybuchlo světlem. Věž se začala rozpadat.

Obě, Běla i Rozárka, prchly ze zříceniny a v poslední chvíli skočily zpět do portálu. Probudily se v lese, kde zpívali ptáci, a slunce probleskovalo větvemi. Zrcadlo, které nesla, popraskalo a ztratil se z něj obraz.

Od té doby se zrcadlo používalo už jen jako obyčejné. Vilesa zmizela, a kouzlo temna se rozplynulo jako pára. Běla i Rozárka se vrátily do vesnice, kde je přivítali jako hrdinky.

Zelená dolina se rozzářila novým světlem a zůstal v ní klid – protože i když se ve světě mohou objevit zlá kouzla, vždy existuje láska a odvaha, které je dokáží porazit.