Za devatero vrchy, v údolí zalitém sluncem, ležela malá vesnička jménem Kopřivice. Vesnička byla známá tím, že se uprostřed ní tyčila starobylá kamenná brána zarostlá růžovými trny. Nikdo přesně nevěděl, kdo ji postavil ani proč, ale odjakživa tam stála jako tichý strážce, obrostlá divokými růžovými keři, které nikdy nekvetly – jen byly plné dlouhých, ostrých trnů. Lidé se bráně vyhýbali, báli se jí, jako by za ní číhalo něco neznámého.

Žila zde holčička jménem Elenka. Byla zvídavá a velmi statečná. Milovala příběhy starého pana Jakuba, který vyprávěl, že za kamennou bránou kdysi stávala vysoká věžička, kde sídlilo světlo z hvězd. Věžička prý zmizela v mlze dávných časů a s ní i zázračná lampa, co mohla svým světlem vyléčit srdce každého, kdo bylo zlomené, rozbité nebo smutné.

Jednoho dne, když se na nebi honily mraky a dešťové kapky tiše bubnovaly do oken, seděla Elenka doma s maminkou a tatínkem. Tatínek ležel nemocný už mnoho dní a žádný lékař si s ním nevěděl rady. Maminka se snažila dělat dobrou náladu, ale v očích měla smutek. Elenka si vzpomněla na příběh o zázračné lampě. Možná je to jen pohádka, ale co když přece jen existuje?

V noci, když vesnice spala a vítr se proháněl komíny, odplížila se Elenka z domu, zabalena do teplého kabátku, s lucerničkou v ruce. Šla k prastaré bráně. Trny se houfem otáčely ve větru a šustěly jako by šeptaly její jméno. Elenka se nedala odradit. Přistoupila blíž a dotkla se jednoho trnu – ten jí lehce škrábl do prstu a kapka krve spadla do trávy.

Najednou se brána rozzářila jemným růžovým světlem. V trní se otevřel vchod – malý, akorát pro dívku její velikosti. Elenka se protáhla dovnitř. Ocitla se v úplně jiném světě. Tráva tu byla jemná jako samet, vzduch voněl po medu a šeříku a nad hlavou zářila nebeská světla, ačkoliv bylo stále noc.

Dál uviděla cestičku vydlážděnou modrými kamínky, která vedla k věžičce vyčnívající nad lesem zlatých stromů. Věžička se leskla jako zrcadlo ve světle měsíčním, ale cesta k ní nebyla tak jednoduchá, jak se zdálo.

Prvním úkolem Elenky bylo projít bludištěm zpívajících trnů. Každý trn zpíval jinou melodii a lákal ji k sobě. Některé byly krásné a smutné, jiné skřípavé a zlé. Brzy Elenka pochopila, že musí následovat nejtišší píseň – píseň, která uchovává naději. Trny se před ní samy rozestoupily, když našla správnou cestu, a bludiště zmizelo jako pára.

Pak dorazila k lučnímu jezírku, jehož voda zářila jako kapky rosy. Přes vodu vedl úzký most z tenkých větviček. Když se Elenka vydala po mostě, najednou se objevila malá průsvitná stvoření – strážci jezírka. Měli těla jako kapky deště a pohybovali se jako vítr.

„Musíš nám povědět, proč chceš ke věžičce,“ zašvitořila jedna kapka.

„Chci najít lampu, abych mohla pomoci tatínkovi,“ odpověděla Elenka s pevností v hlase.

Kapičky zašuměly mezi sebou, pak se usmály a ukázaly jí cestu. Most se rozšířil a ona mohla bezpečně přejít.

Když dorazila k věžičce, zjistila, že je vysoká a její dveře jsou ze skla, které chvělo v rytmu srdce. Na dveřích byl nápis: „Jen kdo má odvahu ve tmě svítit, může světlo najít.“

Elenka zavřela oči a sáhla do kapsy. Tam měla jen lucerničku, kterou si přinesla z domu. Zapálila v ní světlo – slabé, mihotavé, ale přesto pravé. Dveře se tiše otevřely. Uvnitř věžičky to vypadalo jako v nebi. Stěny byly pokryté zrcadly, hvězdy tančily ve vzduchu a uprostřed místnosti stála lampa ze stříbrného skla s modrým plamenem uvnitř.

Dívka k ní došla a s úžasem zjistila, že plamen tiše šeptá slova útěchy. Elenka lampu uchopila. Nebyla těžká, ale její světlo se dotýkalo všeho v srdci. Když se otočila zpět, uviděla ve zdi dveře domů.

Vrátila se zpět do vesnice, ale něco se změnilo. Trnům přestaly růst nové ostny, růže konečně vykvetly, brána zůstala otevřená a lidé začali s úctou mluvit o té, co se vrátila ze světa za bránou.

Večer donesla Elenka lampu k tatínkovi a postavila ji na noční stolek. Její světlo se tiše rozlilo po místnosti. Tatínkova tvář se uklidnila do spánku, jeho dech se prohloubil a ráno se probudil s úsměvem. Nemoc, která ho svírala, zmizela.

Od té doby stála lampa na okenním parapetu jejich domku a svítila v temných nocích. Elenka se stala hrdinkou Kopřivice, ale nikdy nezapomněla, že vše začalo trnem a světlem skrytým za starou bránou.

Jednou za rok brána znovu kvete trním a otevírá se jen tomu, kdo opravdu věří na světlo, které hřeje v srdci.