Za sedmero kopci, za šepotajícím lesem a třpytivým potůčkem, rozprostíralo se malebné království jménem Květoluh. Vládla tam moudrá královna Vilhelmina, která milovala bylinky, květiny a všechny vůně přírody. Její zahrady byly proslulé po celém kraji, a říkalo se, že dokonce i víly tam rády tančí, když měsíc svítí nejjasněji.

V království žila také mladá dívka jménem Elenka. Bydlela se svou babičkou v malém domku na kraji lesa. Babička byla bylinkářkou a Elenka se od ní učila, jak poznat léčivé rostliny a jak z nich vařit čaje, masti i kouzelné odvary. Nejvíc ze všeho však Elenka milovala jednu zvláštní bylinku – stříbrokvět. Roste jen jednou za rok, v noci letního slunovratu, na tajném místě hluboko v lese. Říká se, že kdo ji najde a správně použije, může zlomit každé kouzlo.

Jednoho dne přišel do království podivný cizinec. Byl vysoký, nosil široký klobouk, který mu zakrýval oči, a jeho kabát byl tak široký, že se v něm ztrácely ruce i kapsy. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale brzy se ukázalo, že je to čaroděj jménem Mračoun. Mračoun byl nevlídný, a i když se snažil působit mile, jeho stín vždycky ztmavl, když prošel kolem. V noci bývalo v jeho blízkosti chladněji, a květiny se mu vyhýbaly.

Jednoho dne přišel na královský dvůr a požádal královnu o zvláštní věc – závoj, který patřil její prababičce, prý tkaný z ranní mlhy a stříbrného pavučího vlákna. Královna odmítla. Ten závoj byl kouzelný a chránil celé království před zlými silami.

Mračoun se rozzlobil. V noci vyčaroval temný vítr, který se prohnal královskými komnatami, a závoj zmizel. S ním zmizela i radost v království. Květiny uvadaly, bylinky ztrácely sílu a lidé se začali bát vycházet po setmění. Slunce jako by se schovalo za mraky navždy.

Královna vyhlásila, že kdo přinese závoj zpět, dostane odměnu a bude považován za hrdinu celého Květoluhu. Elenka se rozhodla, že se pokusí závoj najít. Věřila, že stříbrokvět jí pomůže. Babička ji vybavila malým uzlíčkem bylinek, mrkví na cestu a starou mapou, kterou kdysi našla v dutině starého dubu.

„Pamatuj, děvče,“ řekla babička, „že kouzlo není vždycky špatné. Někdy chrání, jindy klame. Ale ty máš v srdci světlo, a to je mocnější než všechna kouzla světa.“

Elenka se vydala na cestu. Prošla lesem, přešla třpytivý potůček, minula skřítčí jeskyni i mluvícího datla, který jí poradil, kde najít stříbrokvět. „Ale pozor, děvče,“ kloval do kmene, „kdo chce květ, musí být čistého úmyslu. Jinak se promění v kámen!“

Elenka šla dál a konečně dorazila na místo, kde rostl stříbrokvět. Zářil jako hvězda v trávě. Když se ho dotkla, pocítila teplo a naději. V tu chvíli se kolem ní objevilo světélkující kruhové světlo – víly! Víly jí poděkovaly, že chrání les, a daly jí kapku rosy z nejvyššího listu stromu. „Smíchej ji se stříbrokvětem a uvidíš pravdu,“ zašeptaly.

Elenka pokračovala dál a brzy se dostala do údolí, kde stála stará věž pokrytá trním. Tam prý Mračoun ukryl kouzelný závoj. Přes trní se nedalo projít, ale Elenka si vzpomněla na byliny. Vytáhla uzlíček od babičky a mezi nimi byla i hvozdík měkký – rostlina, která prý dokáže utišit každou bolest. Natřela si s ním ruce, a když se dotkla trní, ty se rozestoupily.

Vešla do věže a spatřila závoj – třpytil se jako ranní rosa. Ale jakmile se ho dotkla, ozval se hrom a Mračoun se objevil.

„Ten závoj je můj!“ zvolal a mávl širokým rukávem. Kouzlo ji chtělo znehybnit, ale Elenka rychle smíchala stříbrokvět s rosou od víl a potřela si oči. Najednou viděla, že Mračoun není zlý. Byl to kdysi dávno mladý čaroděj, který ztratil svou lásku a s ní i víru v dobro. Závoj chtěl proto, aby si připomněl její dotek.

„Nemusíš krást, abys cítil lásku,“ řekla mu Elenka. „Možná jen potřebuješ někoho, kdo ti připomene, že svět může být krásný.“

Mračoun se rozplakal, jeho stín se zmenšil a kabát přestal být tak široký. Věnoval Elence závoj a slíbil, že bude pomáhat lesu a bylinkám místo toho, aby je strašil. Elenka se vrátila do království a předala závoj královně.

Když ho královna přehodila přes své ramena, slunce znovu zasvítilo, květiny rozkvetly a lidé vyšli do ulic tancovat a zpívat.

Královna poděkovala Elence a požádala ji, aby se stala královskou bylinkářkou. Elenka však zůstala s babičkou v lese, protože věděla, že tam je její místo – mezi vůněmi, květinami a kouzelnými bylinkami. A čas od času, když slunce zapadalo, na kraji lesa se objevil vysoký muž s už ne tak širokým kloboukem a pomáhal sázet nové bylinky. Ve svém srdci měl světlo, které tam zasela jedna statečná dívka a jedna kapka rosy.

A co se stalo s mrkví? Tu Elenka cestou ochutnala – a byla sladká jako med.