V hlubokém údolí mezi Šeptajícími horami ležela zapomenutá vesnice jménem Potočná. Byla malá, ale plná života. Políčka byla svěže zelená, potoky čisté a lidé srdeční. V Potočné žila dívka jménem Elenka. Měla dlouhé, rezavé vlasy, oči jako dvě studánky a srdce odvážnější než kdejaký rytíř.
Elenka každý den vodila na pastviny husy své babičky. Nejraději měla svou oblíbenkyni, husu jménem Fidla. Fidla byla jiná než ostatní husy – chovala se téměř jako člověk, rozuměla všemu, co Elenka říkala, a někdy prý po nocích tiše zpívala krásné, tklivé písně.
Jednoho rána, když slunce ještě dřímalo v pahorcích, Elenka běžela ke stádu, ale Fidla byla pryč. Zbylo po ní jen pár bílých pírek a zvláštní, lesklý střípek, který vypadal jako sklo. Elenka jej zvedla a podívala se do něj – a v tu ránu spatřila obrazy: draka s šupinami jako láva, skleněný zámek v nebi a Fidlu, zavřenou v zrcadle, které létalo v oblacích.
Elenka zalapala po dechu. Zrcadlo nebylo obyčejné – bylo to Kouzelné Nebeské zrcadlo, o kterém babička kdysi vyprávěla u kamen. Říkala, že kdysi patřilo vílám, ale jednou jej ukradl hrozný drak jménem Rodochas, který toužil polapit všechno krásné a svobodné a zamknout to ve skle na věčné časy.
Elenka věděla, co má dělat. Pomazlila pírek z husy, který našla, a schovala skleněný střípek do kapsy. Musela najít zrcadlo, zachránit Fidlu a porazit draka Rodochase.
Vydala se na cestu, která vedla přes tmavé lesy a vysoké hory. V Matčině háji potkala stříbrovlasou ženu, která stála mezi stromy a zpívala. Když ji Elenka poprosila o pomoc, stará žena se usmála a podala jí kousek mechu, který ukrýval kapku světla. „Až budeš v největší tmě, tato kapka tě povede,“ řekla a zmizela jako mlha za svítání.
Za tři dny a tři noci dorazila Elenka ke Skleněnému potoku. Tam potkala starého muže, kterému na rameni seděla sova. „Hledáš zrcadlo?“ zeptal se. Elenka přikývla. Muž pokýval hlavou a sáhl do svého pláště. „Tady je klíč. Odemkne bránu větru v Nebeské jeskyni. Ale pozor – dokud neuslyšíš Pravé Jméno draka, nemůžeš ho porazit.“
Elenka přijala klíč a pokračovala dál. Cestou potkala hovořící kámen, brodila se přes řeku smíchu, kde voda šplíchala bublající smích, a uprostřed Modré planiny potkala partu poustevníků, kteří jí darovali perutě z větru – plášť, který ji vynesl až na vrchol Skleněné hory, kde se zrcadlo vznášelo v oblakách, chráněno samotným Rodochasem.
Drak měl oči jako dva požáry a každým máchnutím křídel rozfoukal mraky. Uzřív Elenku, zařval: „Smrtelníku, odejdi, než tě v prach obrátím!“ Elenka však sáhla do kapsy a vytáhla střípek zrcadla. Jakmile se na něj Rodochas podíval, rozzářil se modravým světlem a zrcadlo se roztočilo v oblacích.
Z jeho středu zazněl jasný hlas Fidly: „Elenko, pamatuješ na jméno, které jsme si šeptaly u jezera?“ A Elenka, s očima plnými slz, zašeptala: „Vireon.“
Jakmile jméno z jejích rtů zaznělo, drak se zachvěl. Jeho oči poněkud zesklovatěly, tělo začalo zářit a místo strašlivé šelmy před Elenkou stál muž s tváří smutnou jako padající hvězdy. „Děkuji ti,“ zašeptal. „Byl jsem proklet dávnými časy, a tvé srdce mi připomnělo mé lidství. Odpouštím. A propouštím.“
Zrcadlo se rozpadlo v tisíc třpytivých jisker. A mezi nimi vyběhla Fidla – ale už to nebyla obyčejná husa. Měla stříbrné peří a měkké oči, v nichž se odrážel celý svět.
„Opravdu jsem víla,“ řekla. „Byla jsem zakleta do podoby husy, dokud mě nepřátelské síly nezavřely do zrcadla. Tvým přátelstvím jsi mne zachránila.“
Elenka a Fidla–víla se vrátily do Potočné, kde byly uvítány se zvoněním zvonků a radostí každého obyvatele. A i když Fidla už nepásla s Elenkou husy, pomáhala lidem kouzly – léčila bolavé klouby, světlem z rukou zaháněla smutek a dala vesnici novou studnu, v níž voda nikdy nevyschla.
Rodochas – nyní opět člověk – se vydal do dálav, aby napravil škody, které páchal ve své dračí podobě. Přísahal, že bude navždy chránit Kouzelné zrcadlo, a že už nikdy žádná svobodná bytost nebude uvězněna.
Elenka zas často sedávala na vyvýšeném pahorku poblíž vesnice a vyšla se dívat na oblohu, kde zrcadlové jiskry tančily v oblacích. Dětem vyprávěla, jak husa může být vílou, jak dračí srdce může být lidské, a že kouzlo, které vše změní, je ukryté v přátelství a odvaze.
A pokaždé, když jeden ze starých stromů v Potočné rozkvetl dřív než měl, všichni věděli, že víla Fidla právě prolétla zahradou.