V jednom zapadlém koutě království, mezi temnými lesy a šumícími loukami, stál malý, křivolaký dům. Dům byl celý ze dřeva, měl komín nakřivo a okna tak malá, že jimi proklouzla jen ranní rosa. V tom domě bydlela mladá dívka jménem Elenka spolu se svou babičkou. Elenka byla bystrá, laskavá a nikdy neváhala pomoci zvířeti, rostlině ani člověku v nouzi. Její babička bývala bylinkářkou a vyprávěla Elence příběhy o kouzlech, zakletých místech i čarodějích skrytých v lesích.
Uprostřed zahrady jejich malého domku rostla obrovská hruška. Její větve se skláněly až k zemi a na podzim se prohýbaly pod tíhou zralých, vonících hrušek. Byla to zvláštní hruška, neboť plody na ní zrály i v zimě a kdo se do nich zakousl, cítil v srdci teplo a klid. Ale babička vždy Elence říkala: „Nikdy neutrhni hrušku ze spodní větve s modrým listem. Nosí v sobě kletbu starou, jako tenhle svět.“
Elenka tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost – až do dne, kdy její babička onemocněla a nedokázala vstát z postele. Lék, který by jí mohl pomoci, se prý nacházel pouze na jednom místě – ve starém zámku Mračivém, který stál na kopci daleko za lesem a obestíral ho mlžný závoj tajemství. Lidé říkali, že kdo vstoupí do jeho bran, ten už se nikdy nevrátí.
Ale Elenka se nebála. Vzala plátěný vak, zabalila trochu jídla, pár léčivých bylinek a rozloučila se s babičkou. „Vrátím se s lékem, slibuji,“ šeptla jí do ucha. Babička jen slabě přikývla.
Cestou se Elenka zastavila u hrušky, aby si vzala ovoce na cestu. Byla zima, ale strom byl plný zlatavých plodů. Elenka si všimla zvláštní modravé větvičky, která se skláněla nízko k zemi. Na jejím konci visela jediná hruška – lesklá, krásná, třpytící se jemně jako měsíc. Elenka se rozhlédla, vzpomněla si na babiččina slova, ale pak pomyslela: „Třeba má tahle hruška v sobě více síly než jiné. Třeba pomůže babičce.“ Natáhla ruku a hrušku utrhla.
Vtom se však zem zachvěla a kolem domu se rozprostřelo zvláštní ticho. Ptáci umlkli, vítr ustal. Hruška v Elenčině ruce ztěžkla na kámen, její barva zezlátla v tmavě fialovou. Elenka ji rychle vložila zpátky do vaku a rozeběhla se k lesu.
Cesta byla dlouhá a plná nástrah. V tmavém hvozdu Elenka potkala jelena se zraněnou nohou, kterého ošetřila svými bylinkami. Jelen ji pak jako poděkování převedl skrze bažiny, jež pohlcovaly vše, co se do nich propadlo. Dále narazila na sochu, která měla podobu ženy s rozpřaženýma rukama a ústa pootevřená, jako by chtěla něco odpovědět. Když se Elenka přiblížila, socha náhle promluvila: „Nes lehoučký dar a těžké břímě. Zahodíš-li jedno, druhé tě spasí. Ale rozpoznat, které je které – toť kouzlo i klíč.“
Elenka nechápala význam hádanky, ale pokračovala dál. Když konečně dorazila k Mračivému zámku, z něhož vycházela zvláštní chladná záře, zastavila se a poprvé zaváhala. Nad branou zámku byl vytesaný nápis: *“Čas ztracen, srdce zkamenělé.“*
Uvnitř všechno bylo zarostlé břečťanem, záclony visely jako potrhané pavučiny, ale zámek dýchal jakousi zvláštní přítomností. Elenka procházela jedno opuštěné komnaty za druhou, až se dostala do sálu s velkou zrcadlovou stěnou. V zrcadle však neviděla svůj odraz, nýbrž postarší ženu v krásných šatech, která na ni hleděla smutnýma očima.
„Ty jsi utrhla kletbu,“ řekla žena v zrcadle. „Jsem Amadea, zakletá princezna tohoto zámku. Kdysi jsem porušila zákon lesa, vzala jsem plod dříve, než měla být zem probuzena. Tak jako ty dnes.“
Elenka překvapeně vyndala hrušku z vaku. Byla nyní chladná, její povrch pokrývala tenká prasklina. Amadea dál vysvětlovala: „Kdo utrhne hrušku s modrým listem, musí zlomit kletbu nebo se sám stane součástí zakletí. Ale nese v sobě také dar – moc proměnit bolest v naději.“
Elenka se rozhodla, že hrušku použije k záchraně babičky. Ale jak? Amadea jí řekla: „Musíš najít Sál tichých květů. Tam rostlina, která ničí vše temné a vrací světlo. Ale cesta k ní vede skrze vlastní strach.“
Elenka šla stále hlouběji do zámku, až našla sál plný kamenných květin. Uprostřed jedné pukliny rostl jediný živý květ – zářící, zlatý. Když k němu natáhla ruku, kletba z hrušky se přenesla skrze dlaň do květu. Ten se rozzářil a celou místnost zalila světlem.
Zámek se otřásl. Vše začalo praskat, kamenné stěny pukaly a mizely v jemném mlhovém oparu. Kletba pominula. Amadea vystoupila ze zrcadla jako skutečná žena, poděkovala Elence a vtiskla jí do dlaně lahvičku zlatavého elixíru: „Toto je lék pro tvou babičku. Tvůj soucit zachránil mě i království ztracené v čase.“
Elenka se vrátila domů, kde babičce podala kapku elixíru. Babička otevřela oči, její tvář se rozzářila zdravím a vrátila se jí síla do rukou. Hruška na zahradě rozkvetla v bílém květu i uprostřed zimy. Od té doby již nikdy nenesla zakletý plod a kolem malého domu opět vládl klid a radost.
Zámek Mračivý prý zmizel, jakoby ho vítr odnesl, ale v lesích někdy nebozí ptáčci nosí v zobáčcích zlaté okvětní lístky. A Elenka? Ta se z každé své cesty domů vrátila moudřejší a silnější… A nikdy už z té hrušky neutrhla nic, na co nebyl správný čas.