V hlubokém srdci Zeleného lesa, kde slunce ozařovalo mech jako zlatý koberec a každé ráno ptáci prozpěvovali jako královský sbor, vyvěral jeden tajuplný pramen. Nebyl to obyčejný pramen, jakých v lese bývá mnoho. Tenhle byl kouzelný. Říkalo se, že jeho voda umí léčit zlomená srdce, vracet zrak slepým a dodávat sílu slabým. Pramen byl pečlivě ukrytý pod stříbrnými kapradinami uprostřed polozapomenuté mýtiny, kam se dostali jen ti, kdo měli srdce čisté jako krůpěj rosy.

Z kouzelného pramene vytékal jemný potůček, který zurčel s takovým veselím, že jej bylo slyšet až na kraj lesa. Potůček kroutil se mezi stromy, proplétal se mezi kořeny a tvořil malá jezírka zrcadlící měsíc i hvězdy.

V lese žilo mnoho tvorů, kteří o prameni věděli: veverky ukrývaly oříšky v jeho okolí, srnky se z něj rády napájely a ptáci s oblibou zpívali na větvích nad ním. Ale nebyli to jen zvířata, kdo ten pramen dobře znal. Jeden zlý loupežník jménem Borův Brutram, který měl brloh v pahorku za skalním převisem, se o prameni také doslechl.

Brutram byl chmurný muž, celý zarostlý, s černým pláštěm tak dlouhým, že za ním vláčel prach cesty. Jeho zlost neměla hranic. Lidé říkali, že kdysi býval rytířem, ale srdce mu ztvrdlo jako kámen, když ho opustili přátelé, a on se rozhodl vzít si, co chce – silou. Jeho jméno nahánělo strach nejen pocestným, ale i stromům, které se chvěly, když kráčel kolem.

Jednoho dne se Brutram dozvěděl od netopýra, kterého si k sobě připoutal kouzelným provázkem, že hluboko v lese existuje pramen schopný proměnit každého, kdo se z něj napije, v mocného a neporazitelného. To bylo právě to, co chtěl – stát se nesmrtelným loupežníkem, kterého se bude bát celý svět.

Ale jak už to bývá, kouzelné věci se nedají získat jen tak. Když se brutální Brutram snažil pramen nalézt, pokaždé mu cosi zabránilo: větve ho škrábaly do očí, bludičky ho sváděly na jiné cesty a vítr skrýval zvuk potůčku. Les sám ho chránil, protože cítil černotu v jeho srdci.

Mezitím, v chaloupce na kraji lesa, žila malá děvčátko jménem Elenka. Byla sirotek, ale měla laskavou babičku, která jí vyprávěla pohádky a učila ji rozumět řeči lesa. Elenka často běhávala bosýma nohama mezi stromy, poznávala květy podle vůně a učila se hesla veverek i skřítků.

Jednoho večera babička onemocněla. Její dýchání bylo těžké jako podzimní mlha a oči měla unavené. Elenka pochopila, že pomoci může jedině kouzelná voda z pramene.

Hned ráno vyrazila. Měla jen plátěnou kapsičku, do které chtěla napustit vodu, a srdce čisté, jaké jen dítě může mít. Les ji vítal: ptáci jí ukazovali cestu, včely se zastavovaly ve vzduchu, aby jí nebránily, a lišejníky na stromech svítily světle zeleně jako světlušky. Po několika hodinách chůze dorazila na mýtinu. Pramen opravdu existoval! A kolem něj tančily průsvitné víly, které hned Elenku poznaly.

„Jsi čistého srdce, malé děvče,“ pravila nejstarší z nich, která měla vlasy ze stříbrných vláken. „Napij se a vezmi vodu, kterou potřebuješ. Ale pamatuj – kouzlo této vody zmizí, pokud by bylo použito ze špatných úmyslů.“

Elenka napustila vodu do kapsičky a když se rozloučila s vílami, rozběhla se domů. A když dala babičce napít, čelo staré ženy se vyhladilo, dech se zklidnil a oči jí zářily jako za mlada. Všechno vypadalo jako sen.

Ale zlo nikdy nespí. Borův Brutram se doslechl od sovy, která přelétla mýtinou, že malé děvče našlo pramen, který on sám hledal tak dlouho marně. Zuřil! Rozhodl se, že Elenku najde a donutí ji, aby ho k prameni zavedla.

Přestrojen za žebráka přišel k její chaloupce, kde si hrál na ubožáka, který zabloudil v lese. „Ach, malá paní, pojď, ukaž mi studánku, kde tvá babička nabrala zdraví,“ naříkal hlasem tak přetvářeným, že i kočka ze zápraží mu nevěřila.

Ale Elenka měla cit pro lest. Její srdce, i když dětské, zpozorovalo temnotu v očích muže. „Pojďte se zahřát k ohni, dědečku,“ řekla s úsměvem, „babička má bylinkový čaj.“ A zatímco Brutram pil čaj, Elenka skrytě poslala po vrabčím poslíčkovi zprávu vílám.

Do hodiny se v mýtině mezi stromy otevřela tajemná brána ze světla. Víly s čarami a zpěvy vstoupily do chaloupky, v rukou proutí a v očích lesk jako kapky rosy. Brutram se zvedl, ale dříve než mohl tasil dýku, víly vyslovily kouzlo.

„Zmiz nenávisti, běž tam, kde srdce tvé dotmy se zanořilo!“

A jak doslovily, Brutramovo tělo se rozplynulo v černou mlhu a jeho duše byla uvězněna do duté šišky, kterou víly schovaly v nejhlubší jeskyni pod kořeny Posvátného dubu.

Od té doby byl pramen opět v bezpečí. Elenka se stala jeho strážkyní a každý, kdo přišel s čistým úmyslem, našel u potůčku léčivou kapku a útěchu. A že jich bylo mnoho – poutníků, kterým srdce puklo, i těch, co ztratili směr.

Ale potůček dál zurčel, smál se mezi kameny a v jeho šepotu bylo slyšet: láska je nejsilnějším kouzlem ze všech.