Za sedmero kopci a devatero řekami, v srdci hlubokého zeleného lesa, stávala maličká vesnička jménem Jasnov. Od nepaměti tam lidé žili v souladu s přírodou, obdělávali půdu, sbírali lesní plody a vyprávěli si pohádky o dávných časech. V těch příbězích se mluvilo o kouzlech, vílách a zakletých pokladech. Většina dospělých si ale myslela, že jsou to jen báchorky pro děti. Jen jedna dívka těm příběhům vždy věřila — jmenovala se Elinka.

Elinka byla veselejší než letní ráno a dobrodružnější než vítr, který uhání napříč loukami. Měla dlouhé zrzavé vlasy, pihy na nose a oči jako nebe těsně po dešti. Bylo jí teprve dvanáct, ale její srdce bylo odvážné jako srdce rytíře a její mysl bystrá jako liška.

Jednoho dne, když si Elinka hrála na kraji lesa, našla pod mechem něco zvláštního. Byla to stará kamenná destička pokrytá záhadnými znaky. Když ji očistila a přidržela na sluneční světlo, začala slabounce zářit a tiše hučet. Elinka si destičku schovala do kapsy a běžela domů.

Doma ji ukázala babičce, která byla nejstarší ženou ve vesnici a často Elince vyprávěla pohádky. Když destičku spatřila, zbledla.

„To je předmět zakleté princezny!“ vydechla. „Před mnoha a mnoha lety žila v našem lese královská rodina. Král měl dceru, krásnou, moudrou a dobrosrdečnou. Jednoho dne k nim přišla čarodějnice a žádala, aby ji přijali na zámek. Král odmítl, protože viděl temnotu v jejích očích. Čarodějnice se rozhněvala a uvrhla na celý zámek kletbu. Všeho živého se dotkla temnota a zámek i celá rodina zmizely z lidských očí. Říká se, že dokud nenajde někdo čistého srdce Diamant Měsíčního Svitu a neosvobodí princeznu ze zakletí, zámek zůstane skrytý v jiném světě.“

„A kde ten diamant najdu?“ zeptala se Elinka, srdce jí tlouklo vzrušením.

„Diamant spočívá ve Stříbrné jeskyni, strážené samotnou nocí a dávným kouzlem. Jen ten, kdo projde Třemi zkouškami, může diamant získat.“

Elinka se druhý den vydala na cestu. Vzala si s sebou jen pláštěnku, trochu jídla, babiččinu mapu a destičku s runami.

První zastávkou byla Modrá soutěska. Voda zde proudila tak divoce, že se zdálo nemožné ji přejít. U břehu seděl starý vodník, ale nevypadal strašidelně — spíš smutně.

„Nepustím tě dál, dokud mě nerozesměješ,“ řekl tichým hlasem.

Elinka přemýšlela, vytáhla z kapsy malý dřevěný lžičník, který nosila pro štěstí, a začala pantomimicky napodobovat vesnického starostu, jak s plnou pusou mluví na schůzi. Vodník se nejprve jen pousmál, pak se rozchechtal tak, že voda rozvlnila okolní rákosí.

„Jsi bystrá a veselá, projdi tedy!“

Přes vody se najednou vyklubaly kameny, po kterých Elinka bezpečně přešla na druhou stranu.

Druhou zkouškou byla Hmla zapomnění. Les se ponořil do husté mlhy, a Elinka ztratila směr. Když ji opustila odvaha, zašeptala: „Pamatuji si domov. Pamatuji si, kým jsem. Srdce mě vede.“

Mlha se začala zvedat a před ní se objevil strom se stříbrnými listy. Věděla, že jde správným směrem.

Třetí zkouškou byl Hlas ticha. Došla do ticha tak čirého, až jí hučelo v uších. Uprostřed údolí stála socha princezny, ale vypadala živě, jako by jen spala. Vedle ní na podstavci ležel Diamant Měsíčního Svitu — zářil, aniž by potřeboval světlo.

Když ho Elinka vzala do ruky, pocítila teplo a sílu. V tu chvíli se objevila postava z mlhy — žena v černém plášti, oči chladné jako led.

„Ten diamant patří mně,“ pravila čarodějnice. „Jestli si ho chceš ponechat, musíš mě porazit… nebo mi říct, proč bych tě měla nechat jít.“

Elinka se nezalekla. Věděla, že síla netkví v meči, ale ve slovech.

„Máš temnotu v srdci, ale kdysi jsi chtěla být jen přijata. Král tě odmítl, a tak ses rozhodla svět ztrestat. Ale pomsta nic neuzdraví. Možná nikdo tehdy neslyšel tvé prosby, ale já tě slyším teď.“

Čarodějnice se zachvěla. Slova lilky jako voda do prasklého hrnce naplňovala její prázdné srdce. Pomalu se její postava začala rozplývat. Zůstala po ní jen lehká záře, která se vnořila do půdy.

Elinka přistoupila k soše a přiložila diamant k srdci princezny. Diamant zazářil a kouzelná vlna se rozlila do kraje. Socha se rozzářila a změnila se na dívku v zlatavých šatech s očima jako jarní louka.

„Děkuji ti, Elinko,“ řekla princezna. „Zlomila jsi kletbu nejen mně, ale celému zámku.“

Země se zatřásla a uprostřed lesa se objevil zámek, zářivý a krásný, obrostlý květinami a stromy, které znovu ožily. S princenzou se vrátila i celá královská rodina a se slzami v očích objímali Elinku. Byla prohlášena za hrdinku království a mohla zůstat, jak dlouho bude chtít.

Ale Elinka se rozhodla vrátit domů. Cítila, že její místo je mezi lidmi, kteří jí pomohli vyrůst — mezi babičkou, lesem a vesničany.

Královna jí však věnovala něco na památku — přívěsek s malým krystalem z Diamantu Měsíčního Svitu. „Kdykoli budeš potřebovat, stačí ho sevřít v dlani a světlo tě ochrání.“

Elinka se vrátila do Jasnova s úsměvem na rtech. Učila děti, jak naslouchat příběhům a jak věřit i v ty nejnepravděpodobnější sny.

A od té doby se v Jasnově často večer vyprávěla zvláštní pohádka — o dívce, která svou odvahou zachránila celé království a připomněla všem, že kouzla opravdu existují.