V hlubokém údolí obklopeném zelenými kopci a lesy tak hustými, že do nich stěží pronikalo slunce, ležela vesnička jménem Vrbová Lhota. Nebyla to obyčejná vesnice. Mezi jejími obyvateli žila malá dívka jménem Elinka, která měla zvláštní dar – rozuměla řeči zvířat a často snila o tom, že jednou dokáže létat jako pták.

Elinka žila se svou babičkou ve staré chaloupce na okraji lesa. Babička byla moudrá žena, která znala mnoho kouzel a zaklínadel, a i když dnes už kouzla téměř nepoužívala, jednou za čas otevřela svou tajemnou knihu kouzel, kterou si šeptem četla pro sebe. Elinku to fascinovalo. Sedávala tiše v koutě a snažila se zapamatovat si každé slůvko z toho, co slyšela.

Jednoho dne nastala ve vesnici podivná věc. Všichni ptáci v okolí náhle zmizeli. Ráno už nikdo nezpíval na větvích, a nebe nad vesnicí bylo podivně tiché. Elinka si toho všimla jako první, protože často vysedávala pod velkou lípou s vrabčím kamarádem jménem Pipí. Ale Pipí taky zmizel, a s ním i všechna ostatní křídlatá stvoření.

Lidé ve vesnici se báli. Říkali, že se vrátil starý lesní trol, který prý kdysi dávno ovládal údolí a kradl věci, které lidé milovali nejvíce. Když přišla Elinka za babičkou a zeptala se, jestli je to pravda, babička tiše přikývla.

„Ten trol se jmenuje Řimlus,“ řekla tiše. „Byl zahnaný před mnoha lety pomocí mocného zaklínadla, které vyslovil dávný čaroděj. Ale magie slábne, pokud se nepoužívá… a možná je staré kouzlo zlomené.“

Elinka se zadívala do očí své babičky. „Musím ty ptáky zachránit!“ prohlásila odhodlaně. Babička se pousmála a vzala Elinku za ruku. Dovedla ji k truhle pod starou postelí a vytáhla z ní dlouhý svitek popsaný zářivými písmeny.

„Toto je zaklínadlo k probuzení andělských křídel,“ řekla. „Je to velmi staré kouzlo, a může být použito jen tehdy, když má někdo čisté srdce a odvahu letět.“

Elinka zaklínadlo opatrně přečetla:

*„Světlo naděje, vítr v dlani,
když lásku v srdci vyznání,
dej mi sílu křídla mít,
abych mohla k nebi vzlétnout zpít.“*

Když dořekla poslední slovo, lehký záblesk ji obklopil a na jejích zádech se pomalu objevila průsvitná křídla, jemná jako pavučina a stříbřitá jako měsíční svit. Elinka vykřikla úžasem.

Babička jí podala malý vak s chlebem a podkovu, kterou měla chránit před zlými kouzly trolla. „Trol sídlí v Jeskyni mlčenlivých kamenů, na sever odtud. Leť opatrně a pamatuj, že jeho největší slabostí je hudba. Hudbu nesnáší.“

A tak se Elinka vydala vzhůru. Její nová křídla ji nesla nad lesy, kopce i jezera. Cítila svobodu a odvahu, jakou nikdy předtím nepoznala.

Po dlouhé cestě dorazila ke vchodu do jeskyně. Byla tma a znělo odsud hluboké dunění, které jako by přicházelo z hlubin země. Elinka vešla.

Uvnitř našla v obrovské kamenné síni klec zavěšenou ve vzduchu. V kleci bylo mnoho ptáků – všech možných barev, tvarů i velikostí. Pipí mezi nimi seděl ztichlý a smutný.

Najednou dunění zesílilo. Ze stínu vystoupil Řimlus – obrovský trol, s pažemi silnýma jako kmeny stromů, s očima rudýma jako uhlíky. Zakroutil hlavou.

„Ty jsi ta malá, co chce zachránit ptáky?“ zamručel a zasmál se hlasem, který otřásl jeskyní. „Jen přes moje tělo!“

Elinka udělala krok vpřed a řekla: „Možná jsem malá, ale mám srdce, které se nebojí ničeho.“ A s těmi slovy vytáhla z vaku malou harmoniku, kterou jí kdysi dal tatínek.

Začala hrát píseň, kterou ji učila babička. Byla to tichá, něžná melodie, která pomalu naplnila celou jeskyni. Trol se zavrčel, zakryl si uši a začal se svíjet, jako by se mu hudba zarývala do kostí. Zaklel a zabručel: „Přestaň! Přestaň, prosím!“

Ale Elinka hrála dál. Její hudba byla silnější než jakékoli kouzlo. A najednou – s hromovým třeskem – klec visící ze stropu praskla, zámek se samovolně otevřel a všichni ptáci vylétli ven. Pipí jako první. Obkroužil jeskyni a radostně zakřičel.

Trol padl na kolena. Přestal být nebezpečný, jako by z něj hudba vyhnala všechnu zlobu. Pak se sklonil k Elince: „Tys mě osvobodila. Celá staletí jsem byl uvězněn ve vzteku a závisti. Hudba mě uzdravila.“

Elinka se usmála a pohladila Pipího po hlavičce, když přistál na jejím rameni.

Nebe nad Vrbovou Lhotou bylo následující ráno plné zpěvu. Ptáci se vrátili, lidé slavili, a Elinka se stala hrdinkou vesnice. Každý večer hrála na harmoniku na návsi, kde se u její muziky scházely děti i dospělí. Její křídla zářila v podvečerním slunci a ona věděla, že kdykoli bude třeba, znovu vzlétne na pomoc těm, kteří ji budou potřebovat.

A babička? Ta jen seděla na lavičce, pletla červený šálek a s úsměvem sledovala svou vnučku, která dokázala nemožné.