V jednom zapadlém koutě světa, schovaném mezi zalesněnými horami a rozkvetlými loukami, ležela malá vesnice jménem Hloubětín. Obyvatelé vesnice žili prostým životem – pásli stáda, sklízeli ovoce ze sadů a večer si vyprávěli pohádky u ohně. Jedné takové pohádky se nevědomky stala součástí dívenka jménem Eliška.

Eliška byla zvědavé děvčátko s tmavými copánky a očima, které se leskly jako studánky plné hvězd. Milovala staré příběhy o kouzlech, pokladech a tajemných silách, a nejraději ze všeho poslouchala vyprávění svého dědečka, bývalého cestovatele. Ten jí často líčil, jak v mládí spatřil na vrcholcích hor něco zvláštního – obrovskou kamennou bránu, která na sobě měla zářící znamení, jež se měnila podle světla měsíce.

„To není jen kámen,“ říkával dědeček se šibalským úsměvem. „To je brána mezi světy. Ale otevře se jen tehdy, když máš u sebe lampu se zvláštním plamenem. A tu lampu najde jen ten, kdo věří ve skutečné kouzlo.“

Eliška ho vždycky pozorně poslouchala, tváře jí rudly nadšením, a jednoho dne se rozhodla, že zjistí, co je na dědečkových slovech pravdy. Vybrala si čas, kdy měsíc svítil nejjasněji, a potají se vydala z vesnice. V baťůžku měla kousek chleba, jablko, teplou šálu a starou zaprášenou lucernu, kterou našla na půdě. Doufala, že právě ona je tou kouzelnou lampou, o které dědeček vyprávěl.

Putování nebylo jednoduché. Musela šplhat přes skály, přejít stříbrný potok, kde rostl mech svítící v noci, a vyhýbat se neposedným větvím starých stromů, které si často hrály na zlobivé ruce. Po několika dnech dorazila k místu, které jí dědeček popisoval – obrovská brána vytesaná přímo do skály, porostlá břečťanem a pokrytá podivnými znaky.

Srdce jí bušilo, když vytáhla lampu z baťůžku. Pokusila se ji zapálit, ale nijak se jí nedařilo. Už se chtěla vzdát, když kolem proletěl malý modravý plamínek ve tvaru motýla. Usedl přímo do lampy a rozhořel se zářivým světlem, které osvítilo celou skálu.

V ten moment se brána rozzářila jemným světlem a za vrzavého zvuku se pootevřela. Eliška vešla dovnitř, aniž by věděla, co ji čeká. Za branou se rozprostírala úplně jiná krajina – nebe bylo fialové, stromy měly stříbrné listy a květiny zpívaly tiché písně.

Brzy narazila na starý dřevěný most přes říčku, která stékala z mramorových skal. Na druhém břehu seděl zvláštní tvor – napůl zajíc, napůl liška, s pláštěm z mechu. Představil se jako Luník.

„Ty jsi ta, která přinesla světlo do lampy,“ zamumlal. „Musíš jít dál. Palác Krystalových věží je v nebezpečí. Jen nositelka lampy ho může zachránit.“

Eliška nezaváhala a přikývla. Luník ji vedl přes lesy, kde stromy šeptaly dávná tajemství, a údolí, kde se mraky vznášely tak nízko, že je mohla hladit. Až dorazili k nádhernému paláci, který svítil jako obří drahokam. Ovšem radost rychle vystřídala starost: brány paláce byly zavřené a kolem nich se vznášela temná mlha, jako by někdo zaklel celé království.

„To udělala Černá stínová,“ vysvětloval Luník. „Závistivá čarodějnice, která chce světlo lampy a sílu paláce. Vládce krystalového paláce, král Fiorus, byl zaklet do jediné jiskry, která bloudí časem.“

„Jak mu můžu pomoct?“ zeptala se Eliška.

Luník jí podal malý krystal, který zářil podobně jako plamen v lampě. „Musíš najít tři klíče – jeden ze zpěvu květin, další z kapky čistoty a třetí z odvahy. S těmi odemkneš Sál Zrcadel, kde se král může znovu zrodit.“

Putování za klíči nebylo lehké. První klíč, ukrytý v písni květin, našla díky tomu, že poslouchala se srdcem a nerozptylovala se hlukem okolního světa. Druhý klíč vznikl z kapky čisté rosy nasbírané z nejvyššího listu stromu moudrosti, kde Eliška musela vystoupat vzhůru bez pomoci, jen se silou své víry. Největší zkouškou byl poslední klíč – odvaha.

Černá stínová se ukázala, když Eliška mířila zpět k paláci. Obklopila ji hustou tmou a šeptala jí do ucha slova strachu a pochybnosti. „Vrať se domů, nic tu nezmůžeš, jsi jen malá holka,“ syčela.

Ale Eliška sebrala celý svůj dech a zvolala: „Není pravda! Nejsem sama – mám své srdce, lampu a přátele. Dobro nikdy neustoupí zlu!“

V ten moment lampa zazářila tak silně, že rozbila temnotu na tisíce jiskřiček. Stínová zavřískla a rozplynula se jako zlá mlha při slunci. Z lampy vyšla poslední jiskra a vytvořila třetí klíč – odvaha.

Eliška s Luníkem běželi k paláci, kde klíče vložila do tří krystalových štěrbin. Dveře se otevřely a uvnitř, ve zlatém Sálu Zrcadel, se vše kolem začalo otáčet a zářit. Zvuk čistý jako zpěv andělů se rozezněl a z krystalu mezi zrcadly vystoupil král Fiorus, v plné síle a lesku.

„Eliško,“ řekl s úsměvem, „dala jsi našemu světu naději. Světlo lampy je jako tvé srdce – odvážné, čisté a laskavé.“

Za odměnu jí král nabídl, aby zůstala v království jako kněžna Krystalového světla, ale Eliška poprosila, jestli se může vrátit domů, protože její rodina by měla starost.

Král kývl a daroval jí zvláštní přívěšek ve tvaru lampy, jenž jí umožní se kdykoli do světa za branou vrátit.

Když Eliška otevřela oči, stála zpátky u staré brány se svou lampou v ruce. Všude byl klidný les a květy. Vrátila se do vesnice, kde ji čekal až k slzám dojatý dědeček. Od toho dne pak Eliška večerům u ohně dávala nový lesk, když vyprávěla o světě za kouzelnou branou.

Stala se tak nejen posluchačkou pohádek, ale jejich hrdinkou. A lampa? Ta ještě dlouho zářila v její komůrce jemným světlem, připomínající, že i ti nejmenší mohou měnit celé světy – když mají odvahu, dobré srdce a trochu kouzla ve své lampě.