Za sedmero kopci a lesy hustými jako vlčí kožich, tam, kde se šeptání stromů mísí s písní ptáků, tekl malý potůček. Voda v něm byla tak čistá, že v ní bylo možné spočítat kamínky na dně. Proud byl tichý, něžný a šuměl po celý den, jako by vyprávěl staré pohádky, které si pamatuje z dob pradávných. Lidé z okolí říkali, že potůček není obyčejný – že v sobě ukrývá kouzlo.

Na kraji lesa, odkud potůček vyvěral, stála chaloupka. V ní žila děvčátko jménem Eliška se svou babičkou. Babička byla moudrá a laskavá, a říkalo se o ní, že zná všechna kouzla lesa. Eliška ji často prosila, aby jí nějaké naučila. Ale babička se jen usmívala a říkala: „Všechno má svůj čas, zlatíčko. Kouzla nejsou jen slova, ale i srdce, které ví, kdy je použít.“

Jednoho večera, když se slunce sklánělo k obzoru a les se halil do oranžového světla, babička vytáhla ze staré truhly svíčku. Nebyla to obyčejná svíčka – její vosk měl barvu měsíčního svitu a knot byl spletený z jemných vlásků jednorožce. Babička ji postavila na stůl a pravila: „Tato svíčka je ochránkyní lesa. Když ho postihne neštěstí, její plamen ukáže cestu k záchraně. Ale zapálit ji smíš jen tehdy, když uslyšíš správné zaklínadlo.“

„A jaké je to zaklínadlo?“ zeptala se Eliška s očima široce rozevřenýma.

„To se dozvíš, až přijde čas,“ odpověděla babička a pohladila vnučku po vlasech.

A tak dny plynuly, potůček dále šuměl, les voněl jehličím a Eliška pomáhala babičce sbírat bylinky a sušit je na půdě. Jenže jednoho dne se všechno změnilo.

Ráno bylo neobvykle tiché. Ptáci nezpívali, listí se nehýbalo a potůček – potůček oněměl. Eliška k němu běžela a s údivem zjistila, že voda přestala téct. Koryto bylo suché, kamínky na dně pokryla prachová krusta. Ze země stoupal chlad a mezi stromy se začal šířit šedý stín.

Babička se zadívala z okna a zbledla. „To není jen sucho, Eliško. To je kletba.“

„Kdo by mohl zaklít potůček?“ divila se dívka.

„Ve starých časech žil v horách čaroděj jménem Zlobemír. Toužil po moci a chtěl ovládnout les. Když ho lesní duchové vyhnali, přísahal, že se vrátí. A když potůček umlkne, bude to znamení, že se jeho stín vrátil.“

Eliška se rozhlédla po suchém korytě a v srdci jí vzklíčila odvaha. „Musím zjistit, co se děje. Jestli potůček přestal téct kvůli Zlobemírovi, musím ho zastavit.“

„Pak si vezmi svíčku,“ řekla babička a podala jí kouzelný vosk. „Až přijde pravý okamžik, plamen ti ukáže cestu. A pamatuj – zaklínadlo se zjeví jen tomu, kdo má čisté srdce.“

Eliška si svíčku schovala do batůžku, přibalila chléb, jablko a malou lahvičku s vodou, kterou babička uchovala ještě z doby, kdy potůček tekl. Vyrazila do lesa, kde byla místa, kam nikdy předtím nevkročila.

Cesta byla dlouhá a plná nástrah. V lese narazila na podivné stíny, které se plazily mezi stromy, a stromy samy jako by šeptaly varování. Ale Eliška se nebála. Věděla, že musí najít pramen potůčku, protože tam začala kletba.

Po dvou dnech cesty dorazila k hoře, kde pramen potůčku vyvěral. Ale místo zurčící vody tu byla jen zčernalá skála a kolem ní mlha hustá jako smetana. Uprostřed stál muž v plášti z popela s očima jako dvě uhlíky. Byl to Zlobemír.

„Tak ty jsi ta, co si myslí, že mě zastaví?“ ušklíbl se. „Jsem silnější než kdy dřív. Les bude můj a potůček zůstane suchý navždy!“

Eliška vytáhla svíčku a postavila ji na zem. „Tahle svíčka chrání les. A já ji zapálím!“

„Ale neznáš zaklínadlo!“ zasmál se čaroděj.

Eliška zavřela oči. Vzpomněla si na všechny chvíle v lese – na vůni mechu, zpěv ptáků, šplouchání vody, smích s babičkou. V srdci cítila lásku k přírodě, k domovu i k potůčku. A najednou jí ústy prošla slova, která nikdy předtím neslyšela:

*„Vodo živá, proudem spěj,
temnotu teď zahřej.
Svíčko světlá, plameni vstávej,
lesu sílu nazpátek dávej.“*

Plamen svíčky se rozhořel, nejprve tiše, pak silněji, až ozářil celou skálu. Zlobemír zavyl, jeho stín se začal rozplývat, až z něj zbyl jen vítr, který se rozfoukal do všech stran.

Ze skály vytryskla voda, silná a čistá. Potůček se znovu rozběhl dolů po svém korytě, zpíval a tančil mezi kameny jako dřív. Les ožil, ptáci zpívali a slunce prorazilo mlhu, která dosud visela v korunách stromů.

Eliška se vrátila domů. Lidé z okolí ji vítali jako hrdinku, ale ona jen pokrčila rameny. „Já jen chtěla, aby potůček zase zpíval,“ řekla.

Babička ji objala a s úsměvem pravila: „Vidíš, zlatíčko. Kouzla nejsou jen slova. Jsou to činy srdce.“

A tak potůček tekl dál, svíčka zůstala bezpečně ukrytá v chaloupce, připravená na další čas potřeby, a Eliška věděla, že i nejmenší plamínek může přemoci temnotu, když ho vede láska a odvaha.