V hlubokém srdci Šumavských lesů, na kraji malé vesničky jménem Lhotka, žila jedna dívka jménem Eliška. Byla to zvídavá a odvážná dívka s blonďatými vlásky spletenými do copánků a očima jako studánky. Její otec byl tesař a matka bylinářka, a Eliška pomáhala všude, kde bylo třeba. Avšak nejvíce ji přitahovaly tajemství hvězd a měsíce. Když se noc snesla na zem a nebe poseté hvězdami zářilo, sedávala na zápraží a sledovala, jak měsíc pomalu stoupá po obloze.

Jednoho večera, když byl úplněk a srpnový vzduch voněl mátou, uslyšela zvláštní šepot linoucí se z lesa. Nejdříve si myslela, že je to jen vítr, ale šepot sílil a skládal se do slov: „Zrcadlo pravdy se ztratilo. Světlo luny bledne.“ Vyděšená, ale zvědavá, Eliška vplížila se do lesa za hlasem. Stromy se nad ní skláněly, jako by ji chtěly chránit.

Brzy dorazila na mýtinu, kde záře měsíce nepřirozeně bledla. Uprostřed stál starý muž oblečený v plášti z hvězdného prachu. Měl dlouhý plnovous, který se vlnil jako popínavá rostlina, a jeho oči byly stříbrné jako samotná luna.

„Jsi skutečná, nebo sen?“ zeptala se Eliška nejistě.

„Nejsem sen, děvče,“ odpověděl kouzelník hlasem, který zněl jako šum listí. „Jsem Měsíční čaroděj a potřebuji tvou pomoc. Zrcadlo pravdy, které odráží skutečnou podobu duše, bylo ukradeno.“

Eliška se podivila. „A proč jsi si vybral zrovna mě, aby ti pomohla?“

Kouzelník se usmál a podal jí stříbrnou runu. „Protože ty jsi dítě světla a nosíš v srdci pravdu. Jen srdce, které nezatížila lež, může zrcadlo najít.“

Poté kouzelník mávl rukávem a před Eliškou se zjevila mapa – nepsaná rukou, ale ze světla a měsíčního prachu. Ukazovala stezku přes Hlubinný les, kolem Jezera zapomnění až do Temné rokle, kde sídlil starý kouzelník jménem Argadon. Tento kouzelník kdysi také sloužil lunární magii, ale pohltila jej pýcha, a tak toužil vlastnit zrcadlo, jež mělo moc odhalit i ta nejtajnější tajemství.

Eliška se nebála. Ta noc, pod ochranou kouzelných světlušek, se vydala na cestu. První zkouškou byl Hlubinný les. Tam stromoví šeptalo názory, které nebyly její. Zpochybňovalo její odvahu, její mysl, její srdce. Ale Eliška věděla, že se musí spolehnout sama na sebe. Zavřela oči a šla dál, sledována pouze zářící runou, která jí visela na krku.

Když dorazila k Jezeru zapomnění, voda jí šeptala všechna drobná selhání a chyby, které kdy udělala, a snažila se je odvát pryč, aby Eliška zapomněla, kým je. Ale dívka v sobě našla sílu vzpomínky na rodinu, na domov, na kouzelníka a hlavně na měsíc. Natáhla ruku s runou a klidně pronesla: „Pamatuji si, kým jsem.“ V tu chvíli se jezero utišilo a rozestoupilo se, aby mohla přejít.

Nakonec dorazila k Temné rokli, kde obloha potemněla a měsíc sotva zářil. Uprostřed rokle stál vysoký palác z černého skla. Argadon, nyní více stín než člověk, seděl na trůnu z popela.

„Přišla jsi pro zrcadlo? Proč?“ zahřměl.

„Protože pravdu nelze ukrást ani schovat,“ odpověděla Eliška jistě.

Kouzelník se rozzlobil a z temnoty se začaly vynořovat přízraky – stvoření, která zrodila lež a strach. Eliška ale věděla, že boj silou nepomůže. Vytáhla zpod pláště malou flétnu – dar od její matky. Začala hrát píseň, kterou jí máma zpívala, když byla ještě malá. Hudba se rozléhala roklí a prozařovala temnotu. Přízraky ustupovaly, protože pravdu a lásku nemohly snést.

Argadon se pokusil flétnu rozbít, ale dřív, než to stihl, Eliška k němu přistoupila a otázala se: „Proč tolik toužíš po zrcadle, když ti stačí jen podívat se do vody?“

To ho zarazilo. Natolik, že se podíval do svých dlaní. Byl sám, zapomněl, kdo byl, zapomněl na světlo měsíce. Po dlouhé chvíli sáhl do svého hávu a vytáhl zrcadlo – nebylo velké, ale jeho lesk sálal jako úplněk za jasné noci.

Podal ho Elišce. „Nalezni jeho místo.“

Když se Eliška dotkla zrcadla, vše kolem ní ztichlo. Runa se rozzářila a světla obklopila palác. Zrcadlo vzlétlo do vzduchu a samo se vrátilo na oblohu, kde vytvořilo korunu ze světla kolem měsíce. Luna zazářila novým světlem, světlem pravdy a naděje.

Kouzelník Argadon se rozplynul jako stín, jen s jemným úsměvem na tváři – možná poprvé po staletích.

Eliška se podívala k nebi a cítila, že udělala něco opravdu důležitého. Měsíční čaroděj se znovu zjevil, tentokrát s radostí v očích.

„Děkuji ti, Eliško. Světlo luny opět svítí celému světu.“

Eliška se vrátila domů. A i když její dobrodružství mnozí považovali jen za další pohádku, měsíc každou noc připomínal, že pravda, odvaha a hudba v srdci mají moc velikou. I nad temnotou.

A tak Eliška dál chodila na zápraží, ale teď už se usmívala – protože když se člověk nebojí pravdy, ani ten nejhlubší les ho nezastaví. A z nebe jí každou noc mrkal stříbrný měsíc, jiskřící jako zrcadlo jejích vlastních činů.