Za devatero horami a devatero řekami, v malebné vesničce obklopené hustými lesy, žila malá dívka jménem Eliška. Byla to dívka srdnatá a zvědavá, s vlasy barvy podzimního listí a očima tak modrýma, že připomínaly nebe po dešti. Eliška milovala přírodu a trávila celé dny prozkoumáváním okolních lesů, sbíráním lesních plodů a posloucháním zpěvu ptáků. Ale nade vše milovala pohádky, zvláště ty o dracích. Snila o tom, že jednoho dne nějakého draka potká.
Jednoho dne, když se slunce schovávalo za obzor a krajina se zahalila do jemného zlatého světla, vydala se Eliška na svou oblíbenou lesní stezku. Šla dál, než kdykoli předtím, až narazila na starou kamennou bránu porostlou břečťanem. Brána vypadala, jako by tam stála od nepaměti, a za ní vedla úzká cestička do hustého lesa. Eliška se zastavila. Cítila, že za bránou něco čeká, něco kouzelného a tajemného.
S odvahou, která byla na tak malou dívku obdivuhodná, prošla bránou. Les za ní byl jiný – stromy byly vyšší, jejich kmeny silnější, a vzduch voněl po levanduli a borovicové smůle. Ptáci zde zpívali melodie, jaké Eliška nikdy předtím neslyšela. Šla dál, až došla na mýtinu, kde uprostřed stál obrovský zlatý kámen. Když se přiblížila, zjistila, že to není kámen, ale dračí vejce. Bylo větší než ona sama, hladké a třpytivé jako drahokam.
Najednou se vejce začalo třást. Eliška vykulila oči, když se na jeho povrchu objevila prasklina. S každým dalším pohybem se prasklina zvětšovala, až se skořápka rozlomila a z ní vykoukla malá dračí hlavička. Bylo to mládě draka, s šupinami třpytícími se jako diamanty. Draček se podíval na Elišku a zamrkal velkýma zlatýma očima, jako by ji poznal. Bez váhání se k ní přitulil, jako kdyby byla jeho matka.
Eliška byla ohromená, ale zároveň cítila, že musí dráčka ochránit. Vzala ho do náruče a cítila, jak její srdce zaplavuje teplo. Draček byl lehký jako pírko a jeho dech voněl po rozkvetlých květinách. Pojmenovala ho Zefir podle jemného větru, který právě zavál kolem.
Společně se vydali zpět do vesnice, ale cestou si Eliška všimla, že les kolem nich se mění. Stromy začaly vadnout, květiny ztrácely barvu a ptáci přestali zpívat. Zefir se schoulil v jejím náručí a tiše zakňoural. „Co se děje, Zefire?“ špitla Eliška, ale dráček jen smutně zamrkal. Jako by cítil, že něco není v pořádku.
Když dorazili zpět ke kamenné bráně, zjevila se před nimi stará žena v dlouhém plášti. Její oči byly jako hluboké studny plné tajemství. „Dítě, ty jsi probudila draka,“ řekla žena tichým hlasem, který zněl jako šelest listí. „Zefir patří k dávným strážcům lesa. Jeho narození je znamením, že se blíží velké nebezpečí.“
Eliška nejistě pohlédla na dráčka a pak na ženu. „Jaké nebezpečí?“ zeptala se.
„Les ohrožuje čarodějka Morana,“ odpověděla žena. „Chce z lesů vysát všechnu životní sílu a proměnit je v pustinu. Zefir je klíčem k jejímu zastavení, ale potřebuješ odvahu a moudrost, abys mu pomohla.“
Eliška se nadechla. Věděla, že nemůže nechat les a jeho obyvatele napospas zlu. „Co mám udělat?“ zeptala se.
Žena jí podala malý medailon ve tvaru slzy. „Tento amulet tě provede k Moraninu doupěti. Ale pamatuj, že pravá síla nepřichází z magie, ale z tvého vlastního srdce.“
Eliška se vydala na cestu, s amuletem na krku a Zefirem po boku. Cesta byla dlouhá a plná nástrah – musela přejít přes rozbouřenou řeku, kde jí pomohly mluvící ryby, a projít temným močálem, kde jí cestu ukázaly světlušky. S každou překážkou rostla její odvaha a Zefirův dech se stával silnějším, až dokázal zapálit malé plamínky.
Když konečně dorazili k Moraninu doupěti, spatřili obrovskou věž obklopenou mrtvými stromy. Morana na ně čekala. Byla to vysoká žena s ledovýma očima a vlasy jako stříbrné nitě. „Takže ty jsi přivedla draka,“ zasyčela. „Ale jsi jen dítě. Myslíš si, že mě můžeš zastavit?“
Eliška sevřela amulet a postavila se před Zefira. „Les patří všem, ne tobě,“ řekla pevným hlasem. „A já ho ochráním.“
Morana se rozesmála a začala kouzlit, ale v tu chvíli Zefir otevřel tlamu a vydechl plamen, který nebyl jen ohněm, ale také světlem a nadějí. Plamen zasáhl Moranino kouzlo a rozptýlil ho jako dým. Čarodějka vykřikla a zmizela v obláčku temnoty.
Les kolem začal ožívat. Stromy znovu zezelenaly, květiny rozkvetly a ptáci začali zpívat. Eliška se usmála a pohladila Zefira po hlavě. Věděla, že spolu dokázali něco výjimečného.
Od té doby zůstali Eliška a Zefir nerozlučnými přáteli. A kdykoli se někdo ve vesnici zmínil o tom, že slyšel v lese kouzelný zpěv ptáků nebo viděl stín velkého draka, Eliška se jen usmála a pohladila medailon, který měla stále na krku.