Za dávných časů, kdy se ještě po lukách proháněli draci a ve studánkách sídlily víly, stál uprostřed hlubokého lesa starý zámek, jehož věže se třpytily jako kapky rosy za ranního slunce. Nebyl to obyčejný zámek – jeho střechy, zábradlí balkónů i kliky dveří byly vykládány pravým stříbrem, které se lesklo tak jasně, že lidé říkávali, že jeho světlo dokáže zahnat tmu i v těch nejhlubších nocích.

V tomto zámku nežil král ani královna, ale stará čarodějka jménem Meluzína. Měla dlouhé šedivé vlasy spletené do copu a žila zde sama, jen se svou knihou kouzel a hrncem na polévku, který jí často více mluvil než ona sama. Ale čarodějka nebyla zlá. Lidé se jí báli kvůli jejím čarům a záhadnosti, ale ve skutečnosti měla srdce měkké jako mech na kmeni stromu.

Jednoho dne se v kuchyni pod stříbrným sporákem objevila malá hnědá myška. Byla drobná, s černýma očkama jako korálky a fousky jí vesele vibrovaly pokaždé, když objevila něco nového. Čarodějka si jí zprvu nevšímala, jen občas utrousila kousek chleba nebo sýra pod stůl. Ale myška nebyla obyčejná – byla neuvěřitelně chytrá a zvědavá. Jmenovala se Fifinka.

Fifinka měla jednu zvláštní schopnost – dokázala rozumět řeči lidí a rozluštit staré knihy. Když se jednou vkradla do čarodějčiny knihovny, objevila kouzelný spis psaný na stříbrném pergamenu. V něm se psalo o pradávném pokladu, který je ukryt hluboko v podzemních sklepeních zámku, a který dokáže splnit jedno jediné přání. Ale varování na konci pergamenu říkalo: „Kdo chce přání najít, musí být čistého srdce a duše odvážné, jinak propadne navždy stínu.“

Fifinka byla nadšená. Tolikrát přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby nebyla jen malou myší, ale něčím víc – třeba malou čarodějkou, která by mohla pomáhat ostatním zvířatům i lidem.

Když to čarodějka Meluzína zjistila, nejprve se zhrozila. „Och, hloupoučká myško!“ zvolala. „Ten poklad skrývá mnohé pasti. Ne každý, kdo ho hledá, se vrátí.“

Ale Fifinka byla pevně rozhodnutá. A když čarodějka viděla blyštivé odhodlání v jejích očích, rozhodla se jí pomoci. Společně se vydaly do sklepení zámku, kam vedly točité stříbrné schody klikatící se pod palácem jako hadí tělo.

Podzámčí bylo temné, ale stříbro na zdech jemně svítilo. Všude byly tajné dveře, otáčivé zdi a chodby, které měnily směr. Ale Meluzína znala cestu – alespoň si to myslela. Po chvíli se ale obě ztratily ve spleti chodeb.

„To se mi nezdá… Tady měly být staré dveře se znakem měsíce,“ špitla čarodějka nervózně.

Fifinka se rozhlédla a zpozorovala na zdi malý nápis: *Stříbro srdce otevře, stín v lži se rozběhne.* Přemýšlela, co to znamená, a když opatrně položila packu na stěnu, stříbro pod ní se zalesklo, zachvělo – a chodba se sama otevřela.

„Vidíš? Já ti říkala, že nejsem obyčejná myš!“ zasmála se Fifinka, a čarodějka se nemohla ubránit úsměvu.

Putovaly hlouběji a hlouběji, až dorazily k velkému sálu, kde se ve stříbrné vitrině třpytil drahokam podobný kapce rosy – tzv. Stříbrné srdce. Bylo to jádro pokladu, mocný artefakt, který bylo možné použít jen jednou za život. Ale v sále byl i někdo další.

Z temného koutu se vynořila postava v plášti utkaném ze stínu. Byl to dávno zapomenutý mág Salien, který se kdysi pokusil poklad zneužít, ale zakleté kouzlo ho proměnilo v přízrak – poloviční stín, uvězněný v síních podzámčí.

„Nikdo neopustí tento sál živý!“ zasyčel a na čarodějku s myší vyslal proud temné magie.

Meluzína vykřikla a pokusila se kouzlo odrazit, ale síly byly téměř vyrovnané. V ten okamžik uskočila Fifinka dopředu a vrazila do skleněné vitríny. Sklo se rozbilo a Stříbrné srdce spadlo na zem. V tu chvíli zazářilo tak oslnivě, že stínový mág vykřikl a začal mizet jako pára v ranním slunci. Čistota myščího srdce totiž prolomila kletbu.

Když světlo pohaslo, Meluzína se sehnula k Fifince. „Měla jsi pravdu,“ zašeptala. „Ty jsi stvořená pro kouzla.“

Fifinka opatrně položila tlapku na Stříbrné srdce a v duchu si přála jediné: „Přála bych si být tím, čím mám být – pomocníkem dobra a nositelem naděje.“

A jak se přání vyslovilo, zazněl téměř neslyšný zvonek, jako když víla cinkne hůlkou. Fifinka se rozzářila, její tělo se zvedlo do vzduchu a změnilo se – stále byla malá, ale nyní měla průsvitná kouzelná křídla, malý plášť a kouzelnou hůlku u pasu.

Byla prvním myším kouzelníkem – myší vílou dobré vůle.

Od toho dne zůstala Fifinka na zámku s čarodějkou Meluzínou a společně se staraly o kouzelný les a jeho zvířata. Každý rok pořádaly slavnost Stříbrného měsíce, kdy se podávaly dorty z lesních plodů, hrála hudba a vyprávěly se příběhy.

A tak se všichni shodli, že odvážné srdce, byť malé, dokáže mnohé – i rozptýlit stíny a přinést světlo do nejhlubší temnoty.