Bylo nebylo, v jedné zapadlé horské dolině, daleko od lidí a měst, stávala malá vesnice jménem Stříbrné kopce. Lidé tam žili v souladu s přírodou, starali se o svá zvířata a pěstovali v zahrádkách zeleninu. Zimy však bývaly dlouhé a drsné, a všude vládlo ticho a sníh.
Nad vesnicí se v horách leskla stříbrná jiskra − pramen, který nikdy nezamrzal. Lidé mu říkali Zrcadlový pramen. Voda z něj byla tak průzračná a čistá, že kdo se jí napil, ten cítil v srdci teplo, i když venku třeskutě mrzlo. Pramen byl chráněn kouzlem, starým jako hory samy, a jen málokdo znal cestu k němu.
Jednoho zvlášť tuhou zimu se však všechno změnilo. Pramen jednoho dne zamrzl. Lidé ve vesnici byli zmateni a vystrašeni, protože bez pramene jim začalo docházet dobré vody a zvířata chřadla. Říkali si: „To je zlý znamení, takový mráz jsme nikdy nezažili.“
V té době žila ve vesnici dívka jménem Hanička. Byla veselá, zvídavá a měla neobyčejné přátelství s moudrou kozou jménem Libuška. Libuška nebyla obyčejná koza − uměla trochu mluvit, rozuměla lidské řeči a někdy se zdálo, že přesně ví, co se stane dřív, než se to skutečně stane.
Když pramen zamrzl, Hanička šla za Libuškou a ptala se: „Co budeme dělat, kozičko moje? Bez pramene zmrzne celá vesnice.“
Libuška si tiše mekla a povídá: „To nebude jen zima. Cítím v kostech cizí kouzlo, ledové, cizí a trpké jak rampouch. Někde hluboko v horách musela povstat stará čarodějnice, a její srdce je studené jako letokruh v mrtvém stromě.“
Hanička se zamyslela a řekla: „Musíme se tam vypravit. Musíme rozmrazit pramen. Vezmu si batoh, teplý šátek a pár sušenek od babičky. Půjdeš se mnou?“
Koza zamrkala, natáhla nohy, zatřásla zvoncem na krku a odpověděla: „Sama bych tě stejně nepustila. Ale bude to cesta těžká − čarodějnice ledu neodpouští vetřelcům.“
A tak se vydaly na dlouhou pouť. Šly přes hory, podél zmrzlých potoků a mezi stromy, jejichž větve se ohýbaly pod tíhou ledu. Cesta byla klikatá, ale Hanička se nikdy nevzdávala. Usmívala se i přes mráz, povídala si s Libuškou a občas jí dala drobek sušenky.
Jednoho dne dorazily k horské jeskyni. U vchodu visely rampouchy jak meče a vítr hvízdal mezi kameny jako žalostný šepot duchů. Do jeskyně vedla tenká pěšina, kterou pokrýval led, a jak vstúpily, ozval se šepot:
„Ach, kdo se opováží rušit můj klid?“
Z temnoty vystoupila postava − obrovská, zahalená v plášti z ledu. Oči měla bílé jak sněhové závěje a vlasy stříbrné jako námraza na okně. Byla to paní Mrazivá, čarodějnice, která kdysi dávno odešla do hor a zapomněla, jak chutná teplo.
„Proč jsi zamrazila pramen?“ zvolala Hanička a postoupila vpřed.
„Protože svět mě zklamal,“ odpověděla čarodějnice ledovým hlasem. „Lidé si neváží darů, ničí lesy a nevšímají si kouzel. Tak jsem zavřela pramen do ledu, aby se i oni naučili žít bez něj.“
Ale Hanička se nebála. Přistoupila k čarodějnici blíž, podívala se jí do očí a pravila: „Ale my jsme jiní. My pomáháme přírodě, vážíme si vody i lesa. Bez tvého pramene zahynou i ti, kdo milují svět kolem sebe.“
Čarodějnice mlčela. Libuška mezitím bafla:
„Paní Mrazivá, kdysi jsi svět milovala, viď? Ale zamklo jsi srdce do ledu. Možná chceš, abys tě někdo znovu zahřál.“
Hanička se rozepnula, sundala z ramen šálu, kterou jí upletla babička. Byla z vlny a voněla po domově a skořici. Natáhla ji k čarodějnici a něžně jí ji položila na ramena.
Když se šála dotkla jejího pláště, led začal pomalu tát. Oči paní Mrazivé zvlhly a poprvé po staletích se usmála. V tu chvíli se celá jeskyně rozzářila světlem, jako by slunce roztrhlo mračna, a venku se ozval tichý šplouch − pramen začal znovu proudit.
„Možná jsem se mýlila,“ řekla čarodějnice. „V tobě, děvče, je víc tepla než v tuctu krbů. Rozmrazila jsi nejen pramen, ale i moje staré, zapomenuté srdce.“
A tak Hanička s Libuškou putovaly zpět do vesnice. Pramen zase zurčel a voda byla teplejší než kdy dřív. Lidé tančili radostí, zvonky veselí cinkaly mezi stromy a kozí mekot zněl jako píseň.
A paní Mrazivá? Tu už v horách nikdo nespatřil, ale každou zimu, když se na stromech objeví první jinovatka a sníh lehce přikryje louky, tiše zahalí pramen do závoje ledu. Nikdy ho však už nezamrzí docela − jen ho pohladí svým kouzlem, aby nezapomněl na dobro, kterým je obklopen.
A u něj se někdy objeví malá koza s moudrým pohledem a za ní dívka, která nosí šálu vonící po domově. Vždycky tam chvíli sedí, sýkorky jim zpívají a voda tiše vypráví příběh o tom, jak láska a odvaha dokážou rozmrazit i ten nejtvrdší led.