Za devatero horami a sedmero řekami leželo nádherné království jménem Podzimní Růžov. Bylo to místo, kde listí na stromech každý podzim hrálo všemi barvami – od zlaté až po temně rudou – a celý kraj byl provoněn jablky, kořením a sušeným ovocem. Království mělo moudrého krále Cedrika a královnu Mirabelu, kteří vládli s laskavostí a úctou ke všem – lidem, zvířatům i rostlinám.
V zapadlém koutě království, u lesní mýtiny nedaleko potoka zvaného Šeptavý, žila jedna obyčejná – nebo spíš neobyčejná – koza. Jmenovala se Hvězda, protože měla mezi očičkami malý bílý flíček ve tvaru hvězdy. Hvězda nebyla jen chytrá, byla také velmi zvědavá. A kromě toho, jak si šeptaly děti z vesnic, koza Hvězda uměla mluvit – ale jen s těmi, kteří měli čisté srdce a opravdové přání v duši.
Jednoho podzimního rána, kdy vítr čechral koruny stromů a první kaštany dopadaly na zem, se stalo něco zcela nečekaného. Z oblohy začal padat list po listu zlatavý déšť a když se usadil na zemi, celému království se něco zvláštního stalo – vše kolem zamrzlo. Lidé, stromy, dokonce i potůčky přestaly proudit. Jen Hvězda zůstala neohnutá kouzlem. Roztřeseně kráčela mezi ztichlými domy, kde maminky zůstaly stát s chlebem v ruce a děti s očima upřenýma na modrou oblohu.
Věděla, že se jedná o kouzlo – a že je potřeba ho zlomit dřív, než se podzim změní v nekončící zimu. Hvězda si připomněla staré příběhy, které si zvířata šeptala v lese. Mluvily o zaklínadle, které se kdysi dávno ztratilo v Chrámu Věčně Padajícího Listí – skrytém místě, kam se dostal jen ten, kdo měl srdce odvážné, duši čistou a čich velmi dobrý. A kdo měl lepší čich než moudrá koza?
Neztrácela tedy čas a vydala se na cestu. Šla přes strmé kopce, kde vítr zpíval smutné písně, přes bažiny, kde i mlha byla hustší než kaše, a skrz temný Borovicový les, kde stromy šeptaly jména cestovatelů, kteří se ztratili.
Cestou potkala veverku jménem Křupka, která se snažila nahnat ořechy na hromadu, třebaže čas zůstal stát. „Kam jdeš, kozo Hvězdo?“ zeptala se veverka s ocáskem jako pomerančový kartáč.
„Zachránit svět před věčným podzimem,“ řekla Hvězda odhodlaně. Veverka se zamyslela a rozhodla se přidat. Kdo by taky chtěl neustále otáčet spadané listí?
Zakrátko se k nim připojila i stará sova Barbora, která si pamatovala vše, co kdy bylo – i co teprve přijde. Ta poradila, že na vchod do chrámu je potřeba zaklínadlo otevřenosti: „Listek z kaštanu, vzduch z prvního mrazu, kapka rosy z duhy a smích jednoho zvířete, které se nikdy nevzdá.“
„Já nikdy!“ zabečela Hvězda a zvonivě se zasmála. „Tím pádem máme poslední složku!“ řekla Barbora a vykulila oči.
Společně nasbírali vše potřebné: kaštanový lístek, který se třpytil lehce dozlatova, kapka rosy z pavučiny, která se zaleskla záží duhového světla po podzimní přeháňce, a dechem všichni zkondenzovali vzduch z rána, kdy padla první jinovatka.
Chrám Věčně Padajícího Listí byl ukrytý pod starým jazykovým stromem, jehož větev visela přímo vzhůru do nebe. Když Hvězda vyslovila zaklínadlo, větve se rozestoupily a zvířata vstoupila do ticha. Uvnitř byl sál plný listí, které nikdy nepřestávalo padat. Uprostřed stála socha staré víly – Paní Zlatorany.
„Kdo přichází s úmyslem přerušit kouzlo?“ ozval se hlas, měkký jako mech, ale silný jako hukot řeky.
„Koza Hvězda,“ ozvala se, „a její přátelé. Chceme, aby svět znovu dýchal, aby děti mohly tančit ve sněhu a jaro přišlo s kvítím. Podzim je nádherný, ale nemá trvat navždy.“
Víla se usmála. „Jsi statečná a moudrá. Ale budeš-li chtít zlomit kouzlo, musíš obětovat to, co je ti nejdražší.“
Hvězdě se zaleskly oči. Co by mohlo být nejdražší? Čerstvá tráva? Svoboda? Ale pak pochopila – její hlas, ona magie, která jí umožňovala mluvit a nacházet cestu tam, kam ostatní nevidí.
„Dám svůj hlas,“ řekla tiše.
Zvířata zalapala po dechu. Sova se dojatě pohnula, Křupka pustila oříšek. Ale Hvězda už kráčela k oltáři, kde se světla začala mihotat a zaklínadlo vstupovalo do jejích chloupků, jejího dechu, jejího srdce.
Země se zachvěla a ticho se rozetnulo jako horký nůž máslem. Čas se dal znovu do pohybu. Déšť přestal padat, lidé zívli a začali se hýbat, potůčky začaly zurčet a vítr zatančil s posledním listem nad korunou javoru.
Král Cedrik a královna Mirabela se dozvěděli o statečnosti jedné kozy, která je zachránila. Hledali jí po celém království, až jednou spatřili Hvězdu, která se tiše pásla na louce. Nemluvila, ale oči jí jiskřily a když královna přišla blíž, položila jí Hvězda hlavu na klín. Bylo to gesto, ve kterém bylo víc slov než v tisíci větách.
Od té doby měla koza Hvězda na královském dvorku čestné místo. Děti k ní chodily šeptat svá přání a ona s nimi trávila každý podzimní den. A přestože už nikdy nepromluvila, každý, kdo se na ni podíval, pochopil, že slyší víc, než kdo jiný kdy slyšel. A lesy voněly jablky, ořechy i nadějí – jako by celý svět znovu dýchal.