Za sedmero horami a sedmero řekami, kde se louky vlní jako zelené moře a větry šeptají staré příběhy, ležela malá vesnice zvaná Zelenodol. Žili tam lidé, kteří se starali o zahrady plné zeleniny, ovoce a bylinek. A právě v jedné takové zahradě rostla kapusta, která nebyla obyčejná. Jmenovala se Kája a od ostatní zeleniny se lišila tím, že měla srdce.
Kája nebyla jen tak ledajaká kapusta. Když se na ni zadívaly paprsky měsíce, její listy se jemně rozsvítily a ona začala přemýšlet. Kája snila o dobrodružství, o tom, že opustí svůj záhon a pozná svět za plotem zahrady. Často poslouchala ptáky, kteří vyprávěli o vzdálených lesích, vysokých horách a kouzelných jezerech. A tak jednoho dne, když zahradník usnul pod jabloní a zbytek vesnice byl ponořený do ticha, rozhodla se Kája, že už je čas.
Sama si odmotala své nejsilnější listy, narovnala se a pomalu se vykutálela ze záhonu. Plot zahrady byl vysoký, ale Kája byla chytrá. Zahradník tam nechal opřený starý žebřík, takže si ho přisunula, vyšplhala nahoru a překulila se na druhou stranu. Poprvé v životě byla volná! Měsíc svítil na cestu a Kája se odvážně vydala směrem, kam ukazovaly hvězdy.
Po chvíli dorazila na rozcestí, kde stál starý dub. „Kam máš namířeno, malá kapusto?“ zeptal se jí hlubokým hlasem. Kája se trochu lekla, ale pak statečně odpověděla: „Hledám dobrodružství a chci poznat svět. Co je za touhle cestou?“ Dub se zamyslel a řekl: „Tahle cesta vede k Čarovému lesu. Ale pozor, říká se, že tam vládne tajemná čarodějka. Jestli chceš jít dál, buď opatrná.“
Kája se zamyslela, ale její srdce ji táhlo vpřed. Poděkovala dubu a vydala se do Čarového lesa. Stromy byly vysoké a jejich větve tvořily temnou střechu, skrze kterou pronikalo jen málo světla. Kája si prozpěvovala, aby si dodala odvahu, a po chvíli uviděla u cesty starou vránu, která měla zlomené křídlo.
„Pomoz mi, prosím,“ zakrákala vrána smutně. Kája se k ní přikutálela a nabídla jí jeden ze svých listů, aby jí obvázala křídlo. Vrána byla vděčná. „Děkuji ti, dobrá kapusto. Na oplátku ti poradím – až uvidíš světýlka tančící kolem stromu, nenech se zmást. Jdi dál a hledej cestu k jezírku s kouzelnou vodou. Tam najdeš odpovědi na své otázky.“
Kája poděkovala a pokračovala dál. Jak jí vrána řekla, brzy uviděla světýlka tančící kolem velkého starého stromu. Byla krásná, blikala různými barvami a šeptala: „Pojď k nám, pojď si hrát!“ Kája však vzpomněla na radu vrány a nenechala se zlákat. Šla dál, dokud neuslyšela zvuk vody.
Přišla k jezírku, jehož hladina zářila jako zrcadlo pod měsíčním svitem. Na břehu seděla vodní víla, která měla vlasy jako stříbrné nitky a oči jako dvě perly. „Co tě přivádí sem, malá kapusto?“ zeptala se jemným hlasem. Kája jí vše vyprávěla – o svém toužení po dobrodružství, o setkání s dubem, vránou i tančícími světýlky.
Víla se usmála. „Jsi odvážná a máš dobré srdce. Ale tvé dobrodružství teprve začíná. V hlubinách tohoto jezírka leží kouzelný kámen, který má moc splnit jedno přání. Jen ten, kdo je čistého srdce, ho však dokáže získat. Jestli chceš, mohu tě proměnit tak, abys mohla kámen přinést.“
Kája souhlasila. Víla se dotkla hladiny vody a Kája pocítila, jak se její listy mění. Byla teď malou zelenou bytůstkou s rukama a nohama, ale stále měla své kapustové srdce. Bez váhání skočila do vody a ponořila se do hlubin. Plavala mezi vodními rostlinami, až našla kouzelný kámen, který zářil jako hvězda. Uchopila ho a vyplavala zpět na hladinu.
Víla ji pochválila a řekla: „Teď máš právo na jedno přání. Co si přeješ?“ Kája se zamyslela. Mohla si přát cokoliv, ale přála si, aby se vrátila do své zahrady a mohla vyprávět o svém dobrodružství ostatním zeleninám, které nikdy nepoznaly svět za plotem.
Víla se usmála a splnila její přání. Kája se opět proměnila do své kapustové podoby a ocitla se zpátky v zahradě. Ale od té doby nebyla jen obyčejnou kapustou. Její listy zářily zvláštním leskem, a když se na ně někdo podíval, cítil v sobě odvahu a touhu po dobrodružství. A Kája už nikdy nelitovala, že se jednoho dne rozhodla překonat hranice svého záhonu.