Za sedmero moři a devatero kopci stála malá, ale velmi zvláštní vesnička jménem Mrkvové Údolí. Tato vesnička byla proslavená po celém království svými mrkvemi, které nebyly ledajaké – měly zvláštní tvar, svítily jemným oranžovým světlem a měly mírně sladkou, kouzelnou chuť. Lidé z daleka si přicházeli do Mrkvového Údolí koupit tyto zázračné plody, protože věřili, že kdo sní jednu mrkev z této vesnice, ten bude po celý den šťastný.

Ve vesnici žila holčička jménem Klárka. Klárka měla hnědé copánky, oči jako dvě lesní studánky a srdce naplněné láskou ke všemu živému. Její největší vášní bylo vyrábění svíček ze včelího vosku, které pak zdobila drobnými okvětními lístky a mrkvovými třpytkami, jež sbírala ze sušených mrkví. Její svíčky byly kouzelné a když jste si některou z nich doma zapálili, celý dům se naplnil vůní květinové louky, zatímco mihotavý plamínek tiše vyprávěl pohádky.

Jednoho dne se nad vesnicí zatáhlo nebe. Mračna zčernala, vítr svištěl lesem a lidé se s obavami zamykali ve svých domečcích. Z dálky se ozval řev, který otřásl skálami a vyděsil všechna zvířata. Nad Mrkvovým Údolím zakroužil veliký drak s šupinami tak lesklými, že odrážely blesky jako zrcadla, a očima žhnoucíma jako dva uhlíky.

Drak se zastavil nad vesnicí, zaryl drápy do země a spustil: „Přineste mi každý měsíc tucet kouzelných mrkví, jinak spálím vaši věž i pole!“

Ve vesnici byla totiž velmi důležitá věž – Stará Věž Zpěvů, ve které se jednou za měsíc konal Světlonoční obřad. Každé dítě ve vesnici zapálilo ve věži vlastní svíčku a společně zpívali písně, které prý odháněly temné síly a chránily vesnici před smůlou. Pokud by drak věž zničil, všechno to kouzlo by zmizelo.

Lidé byli zoufalí, ale neměli na výběr. Začali odnášet dračímu vyslanci – podivnému, opeřenému netvoru jménem Vrakoš – každý měsíc tucet nejšťavnatějších mrkví. Jenže netrvalo dlouho a pole začaly skomírat. Mrkví ubývalo, magie se vytrácela a komu se podařilo jednu najít, už nepomáhala tak jako dřív.

Jednoho večera, kdy se obloha barvila do barvy popela, se Klárka rozhodla, že už toho bylo dost. Zalehla ke svíčce, kterou si právě vyrobila, a zašeptala: „Kéž bych mohla vesnici zachránit.“ V tom okamžiku svíčka plápolla zvláštním zeleným plamínkem a promluvila — ano, opravdu promluvila!

„Klárko, jsi čistého srdce a máš odhodlání. Já jsem Kouzelná svíčka přání, byla jsem stvořena pradávnou čarodějkou Mirabelou. Můžeš se vydat na cestu na Horu Tisíce Stínů, kde se kdysi zrodila prvotní mrkev, aby ses naučila, jak obnovit půdu a čelit dračímu hněvu.“

Klárka neváhala. Připravila si batůžek, do kterého přibalila pár svíček, kousek chleba, lahev meduňkového čaje a svůj nejostřejší nůž na krájení vosku. Ráno za svítání zamávala rodičům a vykročila do neznáma.

Cesta na Horu Tisíce Stínů byla nebezpečná. První den potkala Svatohoubu, lesní stvoření s hlavou z mechu a tělem pokrytým svítícími houbami. Testoval její odvahu tím, že ji poslal projít stezkou skrz temný les plný ševelících hlasů. Klárka si však zapálila svou svíčku a nechala její světlo ukazovat cestu. Hlasům nepropadla a Svatohouba jí za odměnu daroval Kouzelný mešec úrody, do kterého mohla vložit semínka a ty kdykoli zasadit.

Druhého dne přešla přes Most Párů, který se měnil podle emocí těch, kdo po něm šli. Jenom kdo měl srdce plné lásky a něhy, mohl přejít beze strachu. Klárka myslela na svou rodinu a všechny z vesnice, na starce, děti a vůni čerstvě vytáhnutých mrkví. Most ze světla a rosy jí ochotně dovolil přejít.

Konečně dorazila na vrchol hory, kde uprostřed věčné mlhy stála kamenná brána s vyrytým znakem svíčky a mrkve. Klárka vložila do otvoru svou kouzelnou svíčku, a jakmile se dotkla kamene, brána se otevřela. Uvnitř našla starou čarodějku Mirabelu, která vypadala, jako by byla tvořená z větví, listí a slunečního svitu.

„Dlouho jsem čekala někoho, kdo si přeje pomoci, ne jen získávat,“ pravila čarodějka. „Ukážu ti tajemství prvotního semínka.“

Společně vstoupily do zahrady utkané z mlhy a paprsků slunce. Uprostřed rostla jediná, zářící mrkev na stříbrném stonku. Mirabela jí podala semínko z této kouzelné rostliny a naučila Klárku, jak s pomocí svíčky, lásky a země vytvořit půdu plnou života.

Klárka se vydala nazpět. Cesta byla náročná, ale díky pomoci, kterou dostala od bytostí zabydlených v horách a lesích, a také díky své odvaze a dobrotě, se bezpečně vrátila do vesnice. Pole byla suchá, věž zanedbaná a lidé bez nálady.

Klárka svolala všechny vesničany a společně zasadili semínka z Kouzelného mešce a nejvzácnější pohlazené semínko, které přinesla z Hory Tisíce Stínů. Uprostřed pole zapíchla kouzelnou svíčku a zapálila ji. Z plamínku vyšlehlo světlo, které se rozlilo po zemi jako řeka tepla a radosti.

Země se zachvěla, kapky rosy padaly i z jasné oblohy a do rána pole pokryly bujné a silou překypující mrkve, krásnější než kdy dřív. Celá vesnice zaplesala. A ještě než se drak opět přihnal, Klárka postavila na poli jednu maličkou svíčku navíc – a čekala.

Draka přivábilo světlo. Místo hrozby ho ale přivítal zpěv, aspoň tak to vnímal. Svíčka mu připomínala svit hvězd, jaké viděl jako mládě, než ho zavřeli do temné jeskyně a naučili ho jen hněvu a požáru. Očima plnými výčitek pohlédl na Klárku a tiše si lehl vedle mrkví.

„Já… jsem nechtěl ničit,“ zamumlal. „Jen jsem se chtěl cítit… v bezpečí.“

Klárka mu s úsměvem podala košíček kouzelných mrkví a řekla: „Každý potřebuje místo, kde je vítán. Chceš-li, můžeš zůstat. Pomoci nám chránit světlo — chránit věž.“

A tak drak zůstal. Z malé svíčky vznikla cesta porozumění a ze strachu odplynuly mraky. Věž opět zářila, děti zpívaly a ve dnech Světlonočního obřadu stál na vrcholku věže velký, lesklý drak, zpívající tichým hlubokým hlasem s ostatními.

A mrkve z Mrkvového Údolí? Ty nikdy nebyly oranžovější.