Za sedmero kopci a devatero lesy, v malebné krajině vonící jablky a lipovým květem, leželo malé knížectví jménem Světlon. Tomuto kraji vládl moudrý a dobrosrdečný kníže Vladan, který se staral o své poddané jako o vlastní rodinu. Knížectví bylo známé svou pohostinností, zelenými lány, písničkami ptáků a hlavně chlebem, který se tu pekl tak chutný, že lidé z dalekých zemí jezdili jen proto, aby ochutnali jeho krajíc.

Chléb nebyl ale ledajaký – byl pečen z mouky, která rostla na polích obklopených vzácným kouzlem. O to se staraly lesní bytosti známé jako vílákové – drobní, veselí tvorečkové s plavými vousy, kteří spali v dutinách starých stromů a na světlo vycházeli jen za rosy. Vílákové pečovali o půdu, šeptali travám a učili obilná zrnka tančit v rytmu větru. Jejich kouzla však nikdo ze smrtelníků vidět nemohl, a tak si lidé mysleli, že to jen počasí přeje sklizni.

Jednoho dne, když slunce vyšlo nad horami a z mlžných dolin se zvedala pára, zatřásla se země. Z dalekého, už dávno zapomenutého pohoří vylezl drak. Byl starý, jeho šupiny pokryté mechem a kameny, oči jako dvě ohnivá jezírka a dech, co vymetal teplo z celých údolí. Tento drak, jménem Molgran, kdysi dávno prospal pod horami celá staletí – až do dne, kdy mu do jeskyně zabloudil koláček upečený právě z vílácké mouky.

Molgran, jakmile ochutnal drobek, poznal kouzelnou sílu a vláčnost, jakou nikdy nepocítil. A tak se vydal na cestu – chtěl všechen tento kouzelný chléb jen pro sebe.

Doletěl do Světlonu právě v den, kdy se na náměstí chystal slavný Chlebový jarmark. Lidé zpívali, tancovali a troubili, děti běhaly a v krosnách voněl čerstvě upečený chléb. A tehdy se nebe zatemnilo. Obrovský stín zakryl trh. Molgran se snesl dolů, jeho drápy se zapíchly do dlažby, až kamení odlétlo. Pohlédl dolů a hlasem, co chvěl listím, pravil:

„Dám vám tři dny. Do té doby mi doneste všechny vaše bochníky z víláckého obilí. Jinak spálím vaše pole, zahladím lesy a unesu vaše pekaře.“

Zděšení bylo veliké. Kníže Vladan, ač měl srdce odvážné, nemohl poslat svůj lid na jistou zkázu. Věděl, že vílákové své kouzlo nepůjčují pro sobecké úmysly. Vydal se tedy tajně do Lesa starých dubů, kde podle pověstí vílákové žili.

Kroutil se jím úzký chodníček, mechem porostlý, a kapky rosy tvořily třpytivé pavučiny. Vladan šel beze zbraně a v duši s pokorou. U prastarého stromu s dutým kmenem se uklonil a do ticha pronesl:

„Vílákové, strážci pole a chleba, přišel jsem s prosbou.“

Chvíli bylo ticho. Až najednou z kmene vylezl drobný tvoreček, s kloboučkem z lístku a vouskem, co mu sahal až k podrážce. Oči mu zářily moudrostí.

„Jsem Šimek,“ řekl, „a slyším vítr. Vítr přines zápach ohně a strachu. Mluv, kníže.“

Vladan vše pověděl: o draku, o hrozbě i o lásce lidu ke chlebu. Šimek se zamyslel, pak luskl prsty – a z mechu a květů se vyrojili další vílákové. Proběhla tichá rada, jejich hlasy zněly jako šustění listí.

Nakonec Šimek pravil: „Pomůžeme ti, kníže. Ale musíme být chytří. Chleba je náš dar, ne zbraň. Připravíme pro Molgrana dar, který si zapamatuje věčně.“

Vrátil se Vladan s víláckým plánem do města. Spolu s nejlepšími pekaři chystali veliký bochník – větší než sud, voňavější než zahrada v květnu. Mouka byla kouzelná, voda z pramene, a místo ohně jej pekli v peci vyhřáté sluneční silou. Ale to hlavní přidali vílákové, kteří předali pekařům tajemné semínko.

„Toto vložte do středu chleba. Uzavře, co spí v srdci draka, co jej spalovalo zevnitř po celá staletí,“ prozradil Šimek.

Den třetí nadešel. Molgran opět přiletěl, otevřel čelist jako jeskyni a čekal. Místo strachu jej ale přivítala hudba, smích a vůně toho největšího bochníku, co kdy svět spatřil.

„Přinesli jsme ti dar, Ó mocný Molgrane,“ zvolal Vladan, „a s ním i druhou šanci.“

Drak popadl chleba do tlap, zakousl se… a v tu chvíli jeho oči změkly, jeho dech ztratil plamen a tělo se zachvělo. Cítil najednou klid. Semínko víláků v něm probudilo vzpomínky – na doby, kdy jako mládě sdílel jeskyni se sýčky, kdy zpíval řekám a přeháněl mraky pro déšť. Plamen hněvu se proměnil na světlo porozumění.

Molgran poklekl. V jeho očích se zrcadlil les, klid a kníže.

„Odpusťte mi. Byl jsem hladový ne po chlebě, ale po kouzlu, co mi svět dávno vzal.“

A tak se kníže s drakem dohodli. Molgran zůstal v horách nad Světlonem, kde měl vlastní obilné pole s pomocí víláků. Každý rok pekl svůj bochník a přinášel jej do města jako symbol míru a štěstí. Vílákové dál šeptali rostlinám, knížectví vzkvétalo a děti se učily, že i ten nejtemnější hlad může být utišen láskou, odvahou – a krajícem správně upečeného chleba.