Za dávných časů, kdy se obloha zrcadlila na hladinách jezer a řeky šeptaly příběhy starších, žila ve vesničce uprostřed hlubokého údolí dívka jménem Lada. Byla dcerou rybáře, a voda tak byla odjakživa součástí jejího života. Milovala, jak se slunce třpytí na hladině, jak proudy zpívají svůj nekonečný zpěv a jak se v průzračné hloubce skrývají tajemství, o nichž lidé jen šeptají.
Jednoho dne, když se Lada vydala k potoku, aby naplnila džbán, narazila na něco zvláštního. Na břehu ležela stará, křivolaká hůlka, zdobená drobnými rytinami připomínajícími vlny. Byla lehká, a přesto jakoby naplněná podivnou energií. Lada ji zvedla a pocítila jemné teplo, které jí projelo dlaní. Netušila, že tím okamžikem začalo její velké dobrodružství.
Když se vracela domů, zastavil ji na cestě starý mlynář. „Lado, slyšelas to? Naše řeka přestala téct!“ volal zoufale. A skutečně, když se podívala směrem k řece, viděla, že proud vody se zastavil. Koryto bylo suché a ryby zmateně poskakovaly na kamenitém dně. „To je zlé,“ zamumlala. Voda byla pro vesnici životně důležitá – bez ní by nemohli pít, vařit ani zalévat pole.
Večer se v chalupě shromáždili vesničané. Všichni si lámali hlavu, co se mohlo stát. Někteří říkali, že se řeka ztratila kvůli kouzlům, jiní zase, že je to trest za to, že lidé neuctívali vodní duchy. Lada si vzpomněla na hůlku, kterou našla. Byla to jen náhoda, nebo ji potok přivedl k tomu, aby ji objevila?
Rozhodla se, že musí zjistit pravdu. Hůlku si schovala do tašky a vydala se proti proudu vyschlé řeky. Cesta byla dlouhá a obtížná – musela přelézat kameny, prodírat se houštinami a vyhýbat se trnitému křoví. Po několika hodinách dorazila k místu, kde řeka kdysi vytékala z obrovské jeskyně. Vstup byl však nyní zatarasen velkými balvany.
„To je divné,“ zamumlala. V tu chvíli se z jeskyně ozval hluboký, dunivý hlas: „Kdo ruší můj klid?“ Lada se přikrčila, ale zvědavost byla silnější než strach. „Já jsem Lada,“ odpověděla. „Hledám, proč naše řeka vyschla.“
Z jeskyně se vynořila obrovská postava. Byl to trol, vysoký téměř jako strom, se zelenou kůží a očima jako dva malé rybníčky. Na zádech mu visel pytel plný lesklých kamenů a v ruce držel dřevěnou kyj. „Řeka už nebude téct,“ zavrčel. „Patří teď mně!“
Lada sebrala odvahu a zeptala se: „Proč bys něco takového dělal? Voda je pro všechny!“ Trol si odfrkl. „Lidé vždycky berou, co chtějí, a na trola se nikdo neohlíží. Tady jsem byl sám a klidný, dokud jste nezačali ničit můj les a plašit zvířata. Teď si vodu nechám pro sebe.“
Lada se zamyslela. Trol měl pravdu, že lidé někdy přírodu nerespektovali, ale přesto bylo špatné, aby ostatní trpěli. Sáhla do tašky a vytáhla hůlku. „Co kdybych ti dokázala, že lidé se mohou změnit?“ zeptala se. Trol si ji podezíravě prohlížel. „A jak to chceš dokázat?“
Lada nevěděla, co přesně hůlka dokáže, ale měla pocit, že ji k trolovi přivedla z nějakého důvodu. Zavřela oči a pevně ji sevřela. V tu chvíli ucítila, jak jí tělem proběhla vlna síly. Hůlka se rozzářila modrým světlem a z její špičky začaly vystupovat průsvitné obrazy. Byly to scény z vesnice – děti, které si hrají u vody, ženy zalévající květiny a muže, kteří chytají ryby s úctou, aby zbytečně neplýtvali.
Trol sledoval obrazy a jeho tvrdý výraz se začal měnit. „Možná… možná jsem byl příliš přísný,“ zamumlal. „Ale co když lidé zase zapomenou na své sliby?“ Lada se usmála. „Já jim pomůžu si vzpomenout. Budu jim připomínat, jak je voda důležitá, a že ji musíme chránit.“
Trol chvíli přemýšlel, a nakonec přikývl. „Dobrá tedy. Ale pokud někdy zjistím, že lidé opět ničí přírodu, řeka zmizí navždy.“ Pak máchl svým kyjem a balvany u vchodu do jeskyně se rozpadly na prach. Z jeskyně vytryskla voda a řeka se opět rozeběhla svým korytem.
Lada se vrátila do vesnice jako hrdinka. Vyprávěla všem o trolovi a jeho podmínce. Lidé si vzali její slova k srdci a začali se o řeku starat s větší péčí. Lada si hůlku ponechala a každou noc ji schovávala pod polštář, aby jí připomínala, že i malé skutky mohou změnit svět.