Kdysi dávno, v kraji obklopeném hlubokými lesy a vysokými horami, žila sirotčí dívka jménem Lada. Měla dlouhé plavé vlasy, oči modré jako letní nebe a laskavé srdce, které bylo otevřené všemu krásnému a dobrému. Žila na kraji vesnice v malém domku z kamene a hlíny, který jí po smrti rodičů zanechala stará teta.

Lada neměla žádné bratry ani sestry, ale nikdy si nestěžovala. Každý den časně vstávala, chodila pomáhat starým lidem, nosila vodu z potoka a pletla košíky, aby si vydělala na živobytí. Měla ráda příběhy – a při práci si zpívala o princeznách, kouzlech a zázracích, které slyšela od pocestných nebo stařen u ohně.

Jednoho dne, když šla do lesa nasbírat bylinky, zaslechla nářek. Šla za zvukem a v houštině našla zraněnou laně s poraněnou nohou. Lada se k ní sklonila, hladila ji po srsti a s láskou jí obvázala packu lněným šátkem, který nosila kolem krku.

„Neboj se, zůstanu s tebou,“ šeptala dívka a tiše ji konejšila.

Jakmile to dořekla, laně se zvedla a pomalu se postavila. V tu chvíli se jí oči rozzářily zlatým světlem a místo obyčejné laně stála před Ladou nádherná bytost, víla Stromislava, vládnoucí kouzlům lesů.

„Děvče dobrého srdce,“ promluvila víla hlasem, který zněl jako šumění listí, „pomohla jsi mi bez rozmyslu a bez odměny. Za tento soucit ti chci věnovat dar. V hlubokém lese se skrývá zrcadlo zázraků. Není však obyčejné. Ukáže ti to, co potřebuješ spatřit, ne to, co chceš. Ale pozor – cesta k němu vede skrz bludiště, které zkouší srdce i mysl. Zvládneš-li jej projít, svět již nikdy nebude stejný.“

Lada nejprve zůstala stát v úžasu, ale brzy ji zaplavila zvědavost a odhodlání. Poděkovala víle, která jí ukázala směr, a vydala se na cestu.

Když došla k okraji lesa, zjistila, že stezka, po které se musí vydat, je tak temná a spletitá, že by ji obyčejný člověk sotva našel. Ale vždy, když byla na pochybách, vítr zavál trávu správným směrem nebo ptáček zazpíval táhlou melodií, která jí ukázala cestu. Takto putovala celé tři dny a tři noci, až se ocitla před kamennou bránou.

Brána byla porostlá břečťanem a pokrytá runami, které se rozsvítily, když k ní přistoupila. Pak se pomalu otevřela a odhalila bludiště z vysokých, živých keřů, jejichž listy se neustále vrtěly, jako by samy chtěly rozhodnout, koho pustí dál.

Lada vstoupila a ihned pochopila, že tohle není obyčejné bludiště. Každá stezka se měnila, každá zatáčka nabízela nejen jiný směr, ale i jiný příběh.

V první chodbě stála před dřevěnými dveřmi. Když je otevřela, objevila se v ní její rodná vesnice – ale lidé ji nepoznávali, ani neodpovídali na její pozdravy. Byla neviditelná. Slyšela jak o ní mluví, že byla jen tichá dívka, která nikoho nezajímala. Lada pocítila bolest, ale pak si vzpomněla na děti, kterým v zimě upletla rukavice, na babičku, které každý den nosila chléb. Uvědomila si, že i když byla nenápadná, její skutky měly význam.

„Tato zkouška byla zkouškou sebevědomí,“ řekl hlas bez tváře a dveře zmizely.

Na další křižovatce se stromy změnily v zrcadla. Každé ukazovalo jinou dívčinu podobu – některé krásné, jiné zlé, některé domýšlivé. Napadly ji pochybnosti: Kdo je skutečná Lada?

Pak si však položila ruce na srdce a zašeptala: „Nezáleží na tom, co vidím navenek. Jsem tím, co nosím uvnitř.“

Zrcadla praskla jako ledová krusta na rybníce a Lada se dostala dál.

Poslední úkol čekal uprostřed kruhové mýtiny, kde na kamenném podstavci stálo zrcadlo zázraků. Rám mělo z bílého stříbra a sklo se lesklo jako vodní hladina.

Lada se k němu přiblížila a spatřila ne sebe, ale dívku v drahých šatech, obklopenou lidmi, kteří ji chválili a obdivovali. Byl to obraz krásy, bohatství a slávy.

Ale ve výrazu té dívky spatřila Lada smutek a prázdnotu. Rty se jí třásly jako list na větru a oči postrádaly jiskru.

„Tohle není to, co chci,“ řekla Lada pevně. „Nechci slávu, chci pravdu.“

V ten okamžik obraz zmizel a místo něj se v zrcadle objevila skutečná Lada – stála na poli s dětmi, které ji objímaly, hrozny v košíku a smích na rtech. Vedle ní stála usměvavá starena – a v jejích očích se zračila láska a hrdost.

Pak zrcadlo zazářilo silným světlem a pohltilo dívku do jasného víru, z něhož se ocitla zpět před vlastním domkem – ale v ruce držela malý talisman ve tvaru srdce, zhotovený ze sklu zrcadla. Jakmile se ho dotkla, věděla, že od teď uslyší srdcem, vždy pozná dobro a zlo, a že její činy budou mít váhu větší než kdy dřív.

Zprávy o “kouzelnici z vesnice”, která lidem radí, léčí smutky a hledá ztracené cesty, se brzy rozšířily široko daleko. Ale Lada si nepřála být slavná. Pokračovala ve své práci, v tichém naslouchání stromům a úsměvu při pohledu na ranní rosu.

A ten talisman? Visel v jejím domku vedle okna, kde odrážel slunce do celé světnice – a připomínal, že někdy není třeba hledat zázrak jinde než v sobě.