V jedné zapadlé vesničce, kde se kopce zelenaly a potoky čistě zurčely, žila dívka jménem Marjánka. Byla to obyčejná dívka s laskavým srdcem, která milovala přírodu a pomáhala každému, kdo byl v nouzi. Marjánka žila se svou nemocnou babičkou v malém domku na kraji lesa. Neměli mnoho, jen pár slepic a malou zahrádku, kde pěstovaly zeleninu. Nejčastěji si vařily kaši. Ta byla skromná, ale vydatná, a Marjánka ji uměla připravit tak dobře, že i sousedé říkali, že lepší kaši nikdy nejedli.

Jednoho dne, když se Marjánka vracela z lesa, kde sbírala bylinky pro babiččiny čaje, zaslechla podivné volání. Šlo z houští, a když se přiblížila, spatřila maličkého mužíčka, který zápasil s velkým pavoukem. Mužíček byl sotva větší než její dlaň, měl na sobě zlatavý plášť a oči jako dvě hvězdy. Bez váhání vzala Marjánka klacík a pavouka od mužíčka odehnala.

„Ach, děkuji ti, dobrá dívko!“ zvolal mužíček a uklonil se tak hluboko, až se jeho zlatý klobouk skutálel na zem. „Jsem lesní skřítek a jmenuji se Zlatovítek. Za tvou laskavost ti chci dát dar.“

Marjánka se pousmála. „Není třeba mi nic dávat. Pomohla jsem ti, protože to bylo správné.“

Ale Zlatovítek zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Laskavost musí být odměněna,“ řekl a vytáhl z kapsy maličký hrnec. „Tento kouzelný hrnec ti uvaří kaši, kdykoliv budeš chtít. Stačí říct: ‚Hrnečku, vař!‘ a když budeš mít dost, řekni: ‚Hrnečku, dost!‘ Ale pamatuj, dívko, s tímto darem přichází i odpovědnost.“

Marjánka poděkovala, vzala hrnec a spěchala domů. Cestou si říkala, že je to jen obyčejný hrnec, ale když dorazila domů, rozhodla se ho vyzkoušet. Položila ho na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ K jejímu úžasu se hrnec začal plnit voňavou kaší, která chutnala lépe než jakákoli kaše, kterou kdy jedly. Když byl plný, Marjánka rychle řekla: „Hrnečku, dost!“ a hrnec se zastavil.

Od té doby už Marjánka a její babička nikdy neměly hlad. Kaše bylo vždy dost, a tak ji začaly rozdávat i sousedům, kteří měli nouzi. Vesnice vzkvétala a všichni byli šťastní. Ale jako to v pohádkách bývá, zpráva o kouzelném hrnci se brzy rozšířila.

Jednoho dne se do vesnice dostala chamtivá obchodnice jménem Bohdana. Byla to žena, která chtěla mít všechno zlato světa, a když se dozvěděla o kouzelném hrnci, rozhodla se, že ho musí získat. Předstírala, že je nemocná a chudá, a požádala Marjánku o trochu kaše. Marjánka, která měla dobré srdce, jí ochotně nabídla jídlo. Bohdana však potají sledovala, jak Marjánka hrnec používá, a v noci, když všichni spali, se do jejich domku vkradla a hrnec ukradla.

Bohdana byla nadšená. Odnesla hrnec do své velké zlaté síně a hned nařídila: „Hrnečku, vař!“ Hrnec začal vařit kaši, a Bohdana se smála, jak snadno teď bude bohatá, protože kaši prodá za zlato. Ale když chtěla, aby hrnec přestal, zapomněla kouzelné slovo. Hrnec vařil dál a kaše se valila po stole, na zem, a nakonec zaplavila celou síň.

„Dost! Přestaň! Přestaň už!“ křičela Bohdana, ale hrnec neposlouchal. Kaše se valila ven z domu, zaplavila dvůr a mířila do celé vesnice. Lidé utíkali, volali o pomoc a kaše stále přibývalo.

Marjánka se probudila, když zaslechla křik. Když viděla, co se děje, hned pochopila, že hrnec musí být u Bohdany. Rozběhla se do jejího domu a uprostřed moře kaše našla kouzelný hrnec. Rychle zvolala: „Hrnečku, dost!“ Hrnec se okamžitě zastavil. Vesnice však byla celá pokrytá kaší.

Bohdana se styděla a prosila Marjánku o odpuštění. Marjánka, která měla dobré srdce, jí odpustila, ale dala jí podmínku: „Musíš se podělit o své zlato s těmi, kteří ho opravdu potřebují. Pak ti odpustím úplně.“

Bohdana, která viděla, jak její chamtivost přinesla jen potíže, souhlasila. Rozdala své bohatství chudým a stala se lepším člověkem. Marjánka a její babička žily dál skromně, ale šťastně, a kouzelný hrnec už nikdy nikomu nezpůsobil potíže. A kaše? Ta vždy chutnala nejlépe, když ji jedli všichni společně.