V hlubokém údolí obklopeném vysokými horami, kde zpívaly potůčky a vítr šuměl mezi stromy jako ukolébavka, ležela vesnička jménem Pramen. Lidé tam žili klidně, obdělávali půdu, chovali zvířata a každý den děkovali vodě, že jim dává život. Právě z blízkého jezera, které nazývali Slza Hory, čerpala vesnice vodu do svých studní a potoků.
Slza Hory byla zvláštní jezero. Jeho voda se nikdy nevysušovala a zůstávala čistá i v době největšího sucha. Stařešinové vyprávěli, že je to kvůli jednorožci, který přebývá hluboko v lesích u jezera. O tomto jednorožci se říkalo, že v sobě nosí moc starodávných pramenů a chrání kraj před neštěstím.
Jednoho dne však přijeli do kraje cizí lidé — loupežníci z hor. Byli to divocí muži s drsnými tvářemi a krutými srdci, kteří putovali z místa na místo a brali vše, na co přišli. Když se doslechli o jezeru, co nikdy nevysychá, rozhodli se, že jej ovládnou a udělají si z vody zlato. Sebrali všechny své vozy, sudy a koně, a táhli přímo k jezeru.
Vesničané se loupežníkům postavit nemohli. Měli jen motyky a hrábě, zatímco loupežníci byli vyzbrojeni meči a kušemi. Vtrhli k jezeru, postavili ohrady a přikázali, že si každý bude muset vodu kupovat. Kdo nezaplatí, ten nedostane ani kapku. Lidé brzy začali trpět žízní, pole schla a zvířata umírala. Ze Slzy Hory se stala hamižná studna, kterou usedlíci už nemohli svobodně čerpat.
V tu dobu žila ve vesnici dívka jménem Lidunka. Byla dcerou starého rybáře, který kdysi nechal na břehu jezera rybářskou síť jako oběť dobrým vodním duchům. Lidunka byla odvážná, zvídavá a věřila v sílu přírody. Když viděla, co se děje, rozhodla se, že s tím musí něco udělat.
Jedné měsíčné noci, když loupežníci spali ve svých stanech, vykradla se z domu a vydala se k jezeru. Šla opatrně kolem hlídačů a po kamenech přešla až k místu, kde kdysi otec rozprostřel síť. Klečela tam a tiše mluvila k větru:
„Jednorožče, strážce vody a světla, vyslyš mé volání. Kraj usychá, lidé trpí. Pomoz nám, prosím.“
Vítr zahučel silněji, hladina jezera se mihotala v měsíčním světle a tu — z lesa se ozvalo tiché zařehtání. Stromy se rozhrnuly a zpoza nich se objevil jednorožec. Jeho srst zářila jako perleť a roh na čele se třpytil jasněji než hvězda.
„Probudilas mě, čisté srdce,“ promluvil jednorožec hlubokým hlasem, který zněl jako zurčící pramen. „Tvůj nářek zasáhl vodní duchy. Je na čase splnit staré proroctví.“
Jednorožec vysvětlil, že před mnoha staletími byla voda kraje chráněna kouzlem: dokud bude někdo věřit ve spravedlnost a volat o pomoc z čistého srdce, kletbu je možné zrušit. Loupežníci totiž svým sobectvím probudili dávnou kletbu: voda začala ubývat a brzy by zmizela docela.
„Musíš najít tři kapky čisté vody. Jednu v úsměvu dítěte, druhou v slze orla a třetí v srdci země. Spojím je v jednu perlu a navrátíme vodě svobodu,“ řekl jednorožec.
Lidunka se vydala na cestu. Nejprve šla do vesnice, kde navštívila nemocnou holčičku jménem Anička. Přinesla jí květinu a zazpívala písničku, co jí kdysi zpívala matka. Dívka se jemně usmála a z jejího koutku se zvedla malá kapka radosti. První kapka byla nalezena.
Poté vystoupala do hor, kde hnízdili orli. Před večerem se posadila pod starý buk a čekala. Když se konečně objevil majestátní orel, volavka zraněná v křídle, Lidunka mu pomohla. Zavázala mu ránu a hladila ho, dokud neusnul. Ráno se orel vznesl a jediná slza poděkování spadla z jeho oka k nohám dívky. Měla druhou kapku.
Nakonec šla do doliny pod horami, kde kdysi bývalo staré kamenné jezírko. Teď tam byl jen suchý kráter. Poklekla a vložila ruce do prašné půdy. Myslela na domov, na studnu, na dědečka, na smích dětí a modř oblohy. Z hlíny začalo prýštit světlo – třetí kapka vzešla ze samého srdce země.
Když měla všechny tři kapky, běžela zpět k jezeru, kde na ni čekal jednorožec. Pohledem spojil třpytivé kapky ve stříbrnou perlu, kterou ponořil do vody. V tu chvíli se jezero rozzářilo, jako kdyby samo nebe kleslo na zem. Vlny opsaly kruh kolem ostrůvku a voda začala stoupat, prýštit a zurčet. Prameny vytryskly zpět do polí, do studní a do srdcí lidí.
Loupežníci, oslepení září vody, utíkali, jak jen mohli. Jejich sudy zrezivěly, zbraně se rozpadly a stany shnily přes noc. Kletba se rozpadla – ale nikoli na loupežníky. Ta dopadla na jejich nenasytnost, na jejich bezcitnost, která byla těžší než kámen. Byli donuceni z kraje odejít a voda jim dala sbohem ledovým proudem, který jim zkropil paty a zahnal je až za hory.
A tak se Slza Hory znovu stala posvátným jezerem. Lidé si vody vážili víc než kdy dřív a každý rok nosili na břeh květiny a drobné obětiny jako poděkování.
Jednorožec se vrátil do lesů, odkud přišel, a i když ho už nikdo nespatřil, večer, když padla rosa, mohli ti, kdo měli čisté srdce, uslyšet v šustění trávy jeho klidné zařehtání. A Lidunka? Ta se stala opatrovnicí vody. Každý ji znal jako dívku, která nezůstala stranou, když kraj umíral, a která přivedla naději zpět na světlo.
A z jezera Slza Hory se znovu stalo místo, kde voda zpívá a kde sny mají sílu měnit svět.