Za sedmero kopci a devatero remízky se rozkládala malá vesnička jménem Hlínovice. Byla to tichá, upravená obec, kde lidé pěstovali zeleninu, pásli kozy a kynuli těsto na buchty, zatímco děti skákaly přes kaluže a sbíraly šneky po dešti.

Na samém kraji Hlínovic stála stará, ponurá chatrč. Nikdo se k ní neodvážil přiblížit, protože si šuškali, že v ní bydlí čarodějnice. Občas se z komína vyvalil fialový dým, jindy se z lesa ozval všelijak podivný smích, a jednou prý spatřil rybář, jak mezi stromovím pluje sbírka kotlíků bez držadla, jako by je nesl neviditelný duch.

Jednoho dne kráčela po lesní cestičce dívka jménem Liduška. Měla statečné srdce a zvědavost ve vlasech, které se jí pletly do copánků. Nesla v zástěře hrst semínek, která našla pod bukem a chtěla je zasadit na svém tajném políčku u potoka. To však netušila, že o pár kroků dál ji sledují lavičkanatí skřítci – hlínaříci – oživení hlínou a starou čarodějnou silou.

Zabloudila.

„Divné… potůček přece bývá támhle,“ mračila se Liduška a rozhlížela se kolem. Stromy byly hustější, cestička se ztrácela v mechu a kde nic, tu nic – najednou stála před strašidelnou chatrčí.

Z komína se linul modrozelený dým, ve vzduchu vonělo něco jako kaše, ovšem nasládlá, kořeněná… ne zrovna chutná.

Ze dveří vyšla shrbená stará žena se zeleným šátkem, košťátkem na rameni a očima jako houby po dešti.

„Á, návštěva! Vítej, děvenko. Vypadáš hladově – nedáš si trochu mé borůvko-dubové kaše?“ nabídla s podivným úsměvem.

Liduška couvla. „Děkuju, babičko. Jen jsem šla k potoku a zabloudila jsem.“

„Ale kdepak! Zabloudila jsi právě tak, jak mělo být,“ zachrčela čarodějnice, otočila se na patě a pískla do vzduchu. Z mechu vyskočili hlínaříci, poskakovali kolem, a do jejich středu padl papírový svitek.

„Poklad,“ zasyčela čarodějnice. „Ten, kdo najde poklad hlíny, získá moc vláčet zemí i nebem, plavit se v oblacích a sbírat hvězdy do dlaní. Ale jen čisté srdce splní zkoušky. Ty vypadáš docela slibně, copatá.“

Liduška se zjojkla. „Já žádný poklad nehledám. Jen jsem chtěla zasadit semínka.“

Čarodějnice se uchechtla. „Semínka? To jsou čarosemena zemní moudrosti! Už dávno měla být zničená. Ale když je máš, odvážíš se klíčového úkolu. Buď je zasadíš na správné místo a získáš poklad, nebo se navždy proměníš v trpaslíka a budeš vařit kaše do konce dní.“

Liduška polkla nasucho.

Lavičkanatí skřítci udělali kruh a čarodějnice pokynula: „První zkouška: Rozlušti hlínové hádanky.“

Ze země vyrostla hrouda a promluvila hlubokým hlasem:

„Nejsem kámen ani kořen,
jen ve vlhku najdeš mě.
Bez mě však neroste oves,
ani strom, co plodí vše.
Co jsem já?“

Liduška si přiložila prst k čelu. „Hlína!“ zvolala.

Kruh skřítků se zachvěl a jedna z kořenových hroud pukla. Uvnitř se zalesklo něco zlatého.

Druhá hádanka přišla zákeřněji. „Vypadám jako jídlo, voním jako sen, ale když mě sníš, zabloudíš ven. Co jsem?“

„Kaše čarodějnice!“ vyhrkla Liduška.

Třetí hádanka zněla: „Je mě všude, ale přece mě nevidíš. Dotkneš se mě, když zasadíš, hladíš mě, když jsi unavený. Ač nevypadám, nesu poklady. Kdo jsem?“

Liduška zavřela oči. Najednou si vzpomněla, jak ryla malou motyčkou díru vedle potoka, aby zasadila semínko. Jak ji zaujala tmavě hnědá, měkká hlína.

„Hloubka země,“ pronesla. „Díra… skrýš… půda!“

Hroudy se s rachotem sesypaly a na jejich místě stál tajemný měděný klíč omotaný kořínky.

„Druhá zkouška,“ pískla čarodějnice. „Zasaď semínka tam, kde hlína mluví.“

Hlína mluví? To Lidušku zmátlo. Ale vzpomněla si na kraj lesa, kde pod starým dubem mech šeptal, listy si povídaly se stébly trav a když si pod něj jednou lehla, slyšela tichounké chvění – jako by jí půda pod nohama zpívala.

Vedla jí tam cesta skrz mlžné strže, přes tenoučké mostky spletené z pavoučích nití, kde každé šlápnutí znělo jako zvuk zvonkohry.

Došla před obrovský dub s kmenem tlustým jako stodola, a tam zasela všechna semínka. Sotva dosypala poslední hrst hlíny, země se začala chvět. Kořeny se ovinuly kolem její nohy, ale ne hrozivě – spíš jí poděkovaly. Potom se otevřela prasklina a z ní vyvstala truhlička pokrytá hlínovým lišejníkem.

Měděný klíč, který měla v dlani, do ní zapadl jako do luštěného zámku.

Uvnitř byl jediný předmět – lžíce.

Dívka ji zklamaně vytáhla. Dřevěná, trochu ošoupaná, nezdála se nijak kouzelná.

Zaslechla za sebou chroptění. Čarodějnice se zjevila z mlhy. „Najdeš správnou kaši, v které lžíci použiješ, a proměníš svět kolem.“

Liduška hleděla na lžíci a najednou zavoněl vzduch – ne špatnou čarodějnou kaší, ale takovou, jakou vařila její babička, když byl podzim a venku foukal vítr.

„Kaše života,“ zašeptala Liduška. A v tu ránu se lžíce rozzářila, roztočila ve vzduchu a zapíchla do země přesně tam, kde semínka položila.

Zem zabouřila…

A rozkvetla.

Nejprve vykvetla hrachová kaše – pravá duševní – potom obilná, kukuřičná a nakonec zlatá jablečno-skořicová kaše, jejíž vůně se nesla daleko až do Hlínovic. Každou kaši doprovázelo jiskření vzduchu a z hlíny vyrůstaly ty největší, nejšťavnatější plody, jaké kdo kdy viděl.

Čarodějnice mlčky přihlížela, pak pokrčila rameny. „Spolkla jsi hlínu z moudrosti a to tě změnilo, copatá. Už nejsi obyčejná holka. Teď víš, že i hlína může být poklad.“

Rozplynula se ve fialovém kouři.

Liduška se vrátila do vesnice, tentokrát ne sama. S ní se navrátilo plodenství, zelené zahrady, které ožily, přibylo motýlů, včel, zpěvných ptáků. Všechny děti byly zvědavé na hlínu, do které Liduška zasadila kouzelná semínka.

A truhlička? Ta zůstala u dubu pro každého, kdo hledá pravdivé poklady. Náročné, zablácené, ukryté pod vrstvami hádanek.

A jestli někdy zavane vítr, který nese vůni kaše a ševelí zemí pod nohama – možná právě tam je začátek příběhu, který čeká na další Lidušku.