Kdysi dávno, za sedmi horami a sedmi řekami, ležela země jménem Větrávie. Byla to krásná a zelená krajina, plná kopců a luk, kde neustále vanul vítr. Někdy byl tichý jako šeptání, jindy divoký jako skákající hřebec, ale nikdy se nezastavil. Vítr byl v této zemi všudypřítomný – šuměl v listí, roztáčel větrné mlýny a nosil dětem draky až do oblak.
Lidé z Větrávie si větru velmi vážili. Říkalo se, že vítr je starobylý duch z hor, který chrání zemi před zlem. Ale ne každý vítr byl přívětivý. V horách za Severním valem měli lidé z vesnic zakázáno chodit, protože se tam prý skrýval prokletý vítr, Vítr Stínů, který dokázal šeptat kletby a svádět pocestné z cesty k neštěstí.
Jednoho dne se nad Větrávií objevil mrak, který neodešel ani po třech dnech. Obloha potemněla a vítr utichl. Mlýny přestaly mlít, ptáci přestali létat a listí na stromech se ani nepohnulo. Lidé věděli, že se něco přihodilo – vítr zmizel.
V malé vesnici jménem Potočná žila dívka jménem Líška. Nebyla princeznou, ale měla zlaté srdce a odvahu větší než kdejaký rytíř. Když uviděla, že starý větrný mlýn jejího dědečka se zastavil a nebe ztichlo jako před bouří, rozhodla se, že zjistí, co se stalo.
Dědeček ji varoval: „Nepokoušej se jít za Severní val. Ten vítr, co tam sídlí, je prokletý, a kdo jej probudí, dočká se běd.“
Ale Líška cítila, že kletba už je probuzená – a zanechává stopy. A tak si ráno sbalila pár chlebů, kozí sýr a lahvičku s vodou a vydala se na cestu.
Zpočátku šla loukami, kolem rozkvetlých keřů a uzavřených domovů. Všude bylo tiše. Znepokojivě tiše.
Na kraji lesa narazila na zvláštního starce, který seděl na pařezu a skládal starý drak. Měl vlasy bílé jako čerstvý sníh a oči stejně průzračné jak nebe bývalo před kletbou.
„Kam kráčíš, děvče?“ zeptal se hlubokým hlasem, který zněl jako ozvěna.
„Za větrem,“ odpověděla odhodlaně.
„Půjdeš-li dál, potkáš víc než vítr – potkáš moc, kterou není radno budit, pokud nevíš, jak ji zkrotit.“
„Musím to zkusit,“ řekla Líška a stařec jí podal zlatou třpytivou stuhu. „Když ji dáš pravému větru, poznáš ho. Budeš-li na pochybách, zavři oči a nechej ho mluvit k tvému srdci.“
Líška poděkovala a vydala se dál. Když přešla Severní val, dopadlo na ni chladné temno. Tráva nerostla, stromy byly holé a ve vzduchu se vznášely neuspořádané šepoty jako vzdálené ševelení.
Na úpatí Stínové hory najednou uslyšela hluk – smích, dupání a cinkot. Schovala se za kámen a zahlédla tlupu loupežníků. Měli potrhané kabáty, na zádech vaky plné pokladů a mluvili o tom, jak znovu ovládnou vítr.
„Ten starý vítr si říkal strážce… Ale se zavřeným větrným srdcem nic nezmůže! Teď tu vládneme my!“ zasmál se vůdce jménem Brumvel. Měl pásku přes jedno oko a sekeru, která se sama otáčela i bez vánku.
Líška pochopila, co se stalo. Loupežníci ukradli vítr! Nebo spíš – uvěznili jeho duchovní podstatu, Větrné Srdce, předmět z nejčistšího horského křišťálu, který vítr nosil ukrytý vysoko v oblacích. Bez srdce vítr zmizel.
Musela s nimi bojovat, ale sama neměla šanci. A tak se vplížila do jejich jeskyně v noci, když všichni spali. Tam, v černé truhle vytesané z lávového kamene, našla zhaslé Větrné Srdce. Bylo matné a těžké, jakoby plné smutku.
V tom na ni jeden z loupežníků vykřikl: „Zlodějka!“
Začal zmatek. Líška popadla srdce a běžela pryč – nahoru k vrcholku Stínové hory. Krve by se v ní nedořezal, ale věděla, že když dostane srdce na vrchol, snad vítr najde cestu zpátky.
Na vrchu stála stará Větrná Brána – klenba z kamenů, pod kterou kdysi vítr vcházel do země z nebes. Umístila Větrné Srdce doprostřed brány, ale nic se nestalo.
Pak si vzpomněla na stuhu. Zavřela oči a uvázala ji kolem srdce.
„Mluv k mému srdci, větře… kde jsi?“ zašeptala.
Náhle se nebe rozzářilo bledou září, jako by vyšlo druhé slunce. Srdce začalo zářit, stříbrné paprsky z něj vytryskly jako proudy vody a rozprskly se všemi směry. Větrná Brána se rozechvěla. Zaslechla vítr – zpočátku jen slabě, jako nádech. A pak… vichr! Hromový vichr, který se slil do podoby průzračného obra se závojem z mraků.
„Děkuji ti, dítě,“ pravil vítr. „Probudila jsi mne z moci kletby, kterou seslali loupežníci. Jejich pýchu pohltí ticho, které sami vysáli z krajiny.“
Vítr se rozprchnul – ale ne zcela. Část z něj zůstala s Líškou – v jejím náhrdelníku z pírka, který se začal točit pokaždé, když byl vítr nablízku.
Loupežníci byli smeteni mocí vracejícího se větru. Neutrpěli újmu, ale vítr je roznesl do čtyř světových stran, kde každý musel začít znovu – bez pokladů, zbraní či křivdy v srdci.
A v Potočné? Mlýny se roztočily, draci stoupali k oblakům a děti se znovu smály v polích. Vítr už nebyl jen šepot v listech – byl přítelem, který se díky odvaze jedné dívky vrátil domů.
Líška se stala po celý zbytek svých dní známou nejen jako dívka, která zachránila vítr, ale také jako nová Strážkyně jeho srdce. A každý podzim, když vítr hvízdal mezi větvemi, připomínal, že srdce – to skutečné – se nedá nikdy zcela spoutat.